Krysa

Filtr cigarety, kterou jsem právě vytáhl z úst, je rudý jako od ženy se rtěnkou. Proč? Aha, rozkousl jsem si ret. Inu nevadí, na cigaretě to nic nezmění.

  Kolem projíždí tramvaje, nádraží čpí životem. A přede mnou stojí krysa. Nevím, kde se tu vzala, ani co po mně chce. Jen tam tak stojí a pozoruje mne, jak kouřím. Jazyk mi pokrývá sladká pachuť tabáku a krysa tam stojí dál.

  Mám nutkání do ní strčit botou, abych si ověřil, že je živá, ale neudělám to. Nepatrně vrtí čumákem a dál mne pozoruje. Přeci jenom žije.

  Když dokouřím, udělám dva kroky ke koši, abych zde zatípl oharek z cigarety, a to krysu zřejmě vyděsí. Proběhne mi mezi nohama a zmizí v kanálu. Je pryč. Zmizela.

  Je pryč, ale není. V myšlenkách pořád zůstávám s ní. Kam teď půjde? Kde byla předtím? Kde se tu vzala a co na mně viděla, když mne pozorovala? Jaký je její životní příběh?

  Teď nejspíš kličkuje uličkami stoky. Teď nejspíš hledá správnou cestu na místo, jež je mi neznámé a kam směřuje. Je šťastná? Může vůbec pocítit radost? A pokud ano, co jí může radost přivodit?

  Za chvíli přijede můj vlak, ale mezitím si stihnu dát ještě jednu cigaretu. Ubalím si další a znovu si zapaluji. Ale krysa už tu není. Už tu není, aby mne pozorovala a čekala, co bude. Nevím, co na mně viděla. Nevím, co čekala, že udělám. Nevím, kde je teď, ani kam směřuje. Ale přeci tam někde je. Tam někde pode mnou probíhá kanalizací, zatímco jí nad hlavou přejíždí tramvaje. Šalina za šalinou opouští nádraží a krysa je tam někde pod nimi, něco hlodá a řeší svoje vlastní problémy.

  Ale co když ne? Co když ta krysa byla jenom přeludem vytvořeným mým podvědomím? Co když jsem si ji vysnil, abych měl nad čím přemýšlet? Co když jsem se tak nudil, stoje na nádraží a čekaje na vlak, že jsem si nevědomě vymyslel krysu, která mne pozorovala? Co když je jen mýtus, stejně jako kolečko, v němž pařící lid pouští své songy? Co když nikdy žádná krysa neexistovala? Co když neexistuji ani já sám?

  Ale jsem přesvědčen o tom, že existuje. Jsem přesvědčen, že krysa je někde pode mnou, pobíhá kanály a hledá něco k snědku. Věřím, že ta krysa něco hledá hluboko pod mýma nohama a je jen otázkou času, než to najde. Ale co pak? Co potom, až najde, co hledá? Zastaví se a usměje spokojeností? Anebo bude pokračovat ve svém hledání a bude pátrat po něčem novém, po něčem dalším? A vrátí se ještě sem, před moje nehybné nohy, odkud mne ještě před chvílí pozorovala?

  Tolik otázek a žádná odpověď. Krysa je dost možná jen výplodem mojí fantazie. Dost možná jsem si ji vybájil, abych měl nad čím přemýšlet, zatímco čekám na příjezd svého vlaku před budovou nádraží a obraz přede mnou křižují tramvaje. Ale co když ne? Co když je ta krysa reálná a já jen pochybuji o něčem, co je skutečné? Co když jsem tak skeptický vůči realitě, že pochybuji o něčem, co je její jasnou součástí? Co když jsem jen z nudy začal polemizovat sám se sebou o reálnosti reality?

  Asi ano. Věřím, nebo spíš doufám, že ta krysa není jen mým výmyslem. Jsem přesvědčen, že existuje a skutečně tady před chvílí byla, i když už ji nevidím a nemohu se o její reálnosti přesvědčit. Věřím, že je skutečná a nyní se proplétá spletitými katakombami kanalizace ku svému cíli, mně neznámému, aby došla klidu. Věřím, že jsme se měli setkat, abych měl nad čím přemýšlet, zatímco čekám na vlak. Ale co když nikdy žádná krysa nebyla? Co potom?

  Krysa. Drobný špinavý šedý tvor rozkošných proporcí, který upoutal moji pozornost. A který možná nikdy neexistoval. Je krysa? A jsem já? To je otázka. Otázka, jež nikdy nebude zodpovězena a jež bude navždy čekat na své rozřešení.

  Pokud krysa neexistuje a já si ji jen vysnil, mohu být potom já stejně jako ona pouze něčím snem? Mohu existovat pouze v něčích myšlenkách, zatímco moje samotná existence je vlastně jen iluzí? Mohu být a nebýt zároveň? Mohu vůbec být?

  Bolí mě z toho hlava. Není třeba se zaobírat takovými myšlenkami, když na ně nemohu získat odpověď. Není třeba filozofovat nad existencí něčeho, co jsem viděl, když já sám vůbec nemusím existovat. Není třeba vůbec přemýšlet. Není třeba dělat cokoli, co nemá jasný konec, ke kterému by se dalo dospět. Není třeba ptát se po vlastní existenci, když možná vůbec neexistuji, a tak se nemám co ptát.

  Jsem jako ta krysa. Možná jsem a možná nejsem. Ale to není důležité. Hlavní je, že tak, jak jsem, jsem spokojený. O nic jiného tu nejde a nikdy nešlo.