Kolotoč

První, co jsem si uvědomil, bylo ono hlasité skřípání. Desetiletí starý plech koníků a jednorožců úpící za neustálého pohybu. Rzí prolezlý pouťový kolotoč se pomalu otáčel a mně se dělalo nevolno. Obloha nade mnou byla hustě černá, ale nikde žádná hvězda, nikde žádný náznak života. Pláň kolem kolotoče byla mrtvolně šedivá, bledá ve své neživosti a hladce rovná ve všech směrech.

Nikde nic, jen holá bledá placka a na ní kolotoč. A na něm já. Vlastně i kolotoč byl šedivý. Všechno bylo černobílé a svět postrádal jakoukoli barvu. Byl jsem jedinou živou bytostí na kilometry daleko a kolotoč se dál točil, aniž by měl cokoli, co by ho pohánělo. Snad to bylo tím větrem, snad něčím jiným. Ale otáčel se dál a mně se chtělo zvracet.

Nikde žádná barva. Stále jen stejná jednotvárná černobílost, stále jen mrtvolná šedivost. Ani rez na kolotoči neměla žádnou barvu. Všichni koníci i jednorožci na tomto kovovém dinosaurovi měli jednolitou šedivou barvu a rez byla rozeznatelná pouze jako jiná textura tmavě šedé. Jsem černobílý i já?, uvažoval jsem. Sklonil jsem svůj zrak a popatřil na svoje ruce.

Taky byly šedivé. Taky je pohltila všeobecná černobílost. Ale přece. Nějaká barva na nich byla. Sytě rudá, zářící krev. Kapičky a stružky krve rozpínající se od konečků prstů až k zápěstím. Co se to, probohy, stalo?

Tehdy jsem si vzpomněl. Byla to ona. Žena, již jsem miloval, a kterou jsem chtěl mít jen pro sebe. Žena, již jsem ve víru vášně chytil za krk a

ona padla na zem. Promáčkl jsem jí krk. Protrhl jsem jí životně důležitou tepnu a mé ruce potřísnila krev. Nebylo to v plánu. Nechtěl jsem to tak. Miloval jsem ji a měla to být jen součást vášnivého projevování náklonnosti. Ale stalo se. Ona ležela mrtvá na matraci pode mnou a její tělo postupně ochabovalo. Už nebylo cesty zpátky. Zničil jsem život člověka, jehož jsem nade všechno miloval.

Kolotoč se dál otáčel a moje potřeba zvracet se stupňovala. Co jsem to jen udělal? Musel jsem ven. Musel jsem uniknout z pomalého otáčení dekády odloženého kolotoče uprostřed šedivé pláně ničeho. Mátožně jsem vstal z kovového jednorožce a vyklopýtal z kolotoče ven. Konečně mé nohy stanuly na pevné zemi, konečně jsem nabral rovnováhu, konečně jsem byl ve stabilní poloze. Než jsem tomu stačil zabránit, zlomil jsem se v pase a zvracel, zatímco jsem se svýma rukama opíral o kolena a vtíral krev do látky kalhot.

Zdáli jsem slyšel svistot větru. Větru, jenž sílil směrem ode mne do nezměrného hukotu vichřice. Ta se rychle blížila. Za chvíli dospěje až ke kolotoči. A tedy i ke mně. Za chvíli bude tady a já budu roztrhán bezbřehými proudy mocného větru. Zemřu a dostanu se za ní, do hluboké nicoty po životě. Ale tak je to dobře. Tak to má být. Zemřu tady za to, co jsem jí udělal. Protože to se nedá odpustit.

Vichřice se blížila a já viděl, jak v ní poletují kusy čehosi kovového. Když se přiblížila víc, uzřel jsem, že to jsou pláty vlnitého plechu. Točily se ve zběsilém víru vichřice a blížily se ke mně. Trhaly vzduch kolem sebe a já jasně slyšel ty škubavé zvuky. Slyšel a viděl jsem, jak se vichřice přibližuje. Bylo mi jasné, že tak jako tak dospěje až ke mně a sprovodí mne ze světa. Bylo mi jasné, že to je můj konec, ale vítal jsem to. Takhle to má skončit. Takhle to má být. A pak

jsem vichřici vyšel vstříc.

Vkročil jsem do větrného víru a čekal, co bude. Pomalu jsem se posunoval kupředu, zatímco vichřice postupovala proti mně. Kusy plechu poletovaly kolem a nakonec mne jeden zasáhl. Viděl jsem, jak se blíží, a instinktivně proti němu natáhl ruku, ale namísto abych se ubránil, má dlaň odletěla pryč, jak ji vlnitý plech uťal. Vysoký vír zběsilého povětří nedbal mého těla a uhryzl z něho velký kus, jako by se nic nedělo.

Druhý plech, který zanedlouho přiletěl zleva, mi rozťal nohu. Ne úplně, ale moje stehno nyní sotva drželo na zbytcích kůže pod hýždí a crčela ze mě krev. Nohou mi probíjela ukrutná bolest a já se nedokázal hnout z místa. Jen jsem tam stál a zatím neuseknutou dlaní si držel stehno, aby se noha neodlomila. A pak

přiletěl třetí plech. Plát vlnitého kovu přeletěl přede mnou a prvních pár vteřin jsem měl za to, že se mi těsně vyhne, ale pak jsem ucítil prudkou bolest v břiše a podbřišku. Useklo mi to kus břicha i celé mé pohlaví. Jako bych byl najednou zproštěn čehosi tíživého, co mi dosud způsobovalo jen potíže. Ale mezi nohama mi vytékaly tlusté potoky krve a já věděl, že tohle nepřežiju.

No a čtvrtý plech, čtvrtý plát zvlněného a zarezlého železa mne rozťal v pase a já padl na zem, nyní jen jako horní polovina těla, zatímco mé nohy i s rozřezanou pánví se přede mnou zhroutily na zem. Pokoušel jsem se křičet. Chtěl jsem křičet bolestí, protože byla nezměrná, ale vyšlo ze mne jen neurčité bublání, jak mi ústa plnila horká krev.

A pak

jsem se probudil. Vzpomínky ze snu se chvíli mísily s těmi skutečnými, ale nakonec jsem dospěl k tomu, že to byl jen sen. Má milovaná je stále naživu a nic strašného ji nepotkalo. Já jsem rovněž stále naživu a nic strašného nepotkalo ani mne. Žádný kolotoč na pusté šedivé pláni nikdy nebyl a já nikdy nebyl rozsekán kovovými pláty nesenými bouřlivou vichřicí. A má milá stále žije kdesi daleko, stále dýchá a její krk stále drží pohromadě. Mé ruce nejsou rudé krví a nesou stále stejnou bíle béžovou barvu.

Byl to jen sen, nemusím se bát. Nic z toho nebylo skutečné. Nic z toho se nestalo. Nic z toho není pravda.

A pak

jsem se probudil.