K dýni pouť

Rozbouřené moře. Opravdová zima. Strach a tma, déšť a ryby ve vzduchu.

  Sedím připoutaný ke stěžni, ruce za zády svázané provazem, nohy před sebou brnící a natažené po palubě kývající se lodi. Zbytek posádky se marně snaží bojovat s bouří. Skasávají plachty, vypouštějí vodní kotvy, aby zpomalili zběsilé házení lodí. Pobíhají po palubě, snaží se vyvažovat loď svými těly, aby se nepřevrátila. Do toho všude létá voda a oblohu brázdí dlouhé blesky řvoucí na míle daleko. Všude kolem jenom moře a vysoké černé vlny. Kdybychom se potopili, nikdo už nás nenajde.

  Sedím připoutaný ke stěžni, nohy natažené před sebou a každou chvíli mi na ně někdo šlápne. Nenávidí mě za to, co jsem způsobil. Nenávidí mne, protože znám pravá jména věcí a mohu s nimi tedy mluvit. A protože jsem řekl větru a vodě, aby tuto loď poslaly pod hladinu. Já bych se vždycky nějak zachránil, ale tahle lidská chamraď chtěla zabít i, Matku všech žab. Tu velkou odvěkou strážkyni a správkyni oceánů, díky níž byli lidé vždycky ušetřeni těch nejhorších útoků hladových obyvatel moře. Ale tahle sebranka se rozhodla, že ji „uloví“ (jako by snad byla nějaké zvíře) a prodají. Jak zvrácená myšlenka!

  Musel jsem to udělat. Přidal jsem se k jejich výpravě, abych po několika dnech plavby, až budeme na otevřeném moři, kde nás nebude mít kdo zachránit, poručil živlům pohřbít tuhle loď i s její posádkou zaživa. Nemůžou si přeci dovolit vztáhnout ruku na Matku žab! Ona je jedním ze šesti hmotných božstev, byla tu mnohem dřív než první člověk, a přesto na lidské pokolení bere ohled, ale oni ji chtějí chladnokrevně zabít...  Ó, Thonn'ghuo, paní oceánů, zachráním tě!

  A tak jsem pozvedl své dlaně a oslovil staré síly za stěnami tohoto světa. Pravil jsem v jazyce existence samotným podstatám vody a větru, aby tuto loď zničily. Ihned se zvedly vlny, obloha se zatáhla, rozfoukal se děsivě silný vítr a mezi mraky to začalo probleskovat. Všechno zčernalo, jen chvílemi doběla ozářeno blesky. Od té chvíle neuplynulo snad ani půl hodiny. Ti tlučhubové si uvědomili, co jsem udělal, hromadně mne popadli, dovlekli ke stěžni a svázali. A teď tady sedím, připoutaný ke stožáru, a s úsměvem musím pozorovat jejich počínání. Jak zoufale se snaží zachránit! Jak zoufale se snaží spasit svoji loď i sebe samé! Jako by snad měli šanci...

  Pak se přes palubu přelije první z velkých vln a strhne dolů hned pět nebo šest mužů. S křikem letí pod hladinu za obzorem palubního zábradlí a je slyšet, jak jejich křik přejde do neartikulovaného bublání, než úplně zmizí, když se ponoří do černé vody. Kolem mě je teď na palubě několik metrů volného místa. Všichni buď prchají do podpalubí v marné naději, že se z toho vyspí a bude zase všechno v pořádku, anebo se snaží pomoci těm, které strhla voda z paluby. Ani jedna z těchto variant nepovede k úspěchu. Prostě nemůže.

  Opatrně pozvolna pokrčím nohy a přitáhnu je k tělu. Bolí to, jak jsou ztuhlé, ale přece po chvíli přiblížím stehna k trupu a chodidly se zapřu o palubu pod sebou. Rukama zpola objímajícíma stožár se pokusím posunout prstence provazu o něco výš po sloupu a zároveň se nohama odstrčím vzhůru. Musím to zopakovat ještě několikrát, ale nakonec se mi povede postavit. Jenom ty ruce mám pořád svázané za zády a připoutané ke stěžni, od něhož se tak lehce neodtrhnu. Ale co bych to byl za uživatele Prvotního jazyka, kdybych si neuměl v takové situaci poradit?

  Promluvím k provazům poutajícím mé tělo a ony samy vzápětí popraskají a padnou na palubu pod mýma nohama. Není času nazbyt. Rychle přeběhnu po kluzké palubě, na které se nedá udržet, ale vzhledem k tomu, že svému tělu v jazyce samotné existence několikrát potichu zopakuji „udrž rovnováhu, nepadej“, není to moc velký problém. Problémem je spíš to, že se poslední dobou začínám příliš spoléhat na používání Prvotního jazyka a jsem tak odkázán na svou schopnost mluvit. Co kdyby mi někdo třeba vyřízl jazyk? Co bych dělal pak?

  Přebíhám tedy palubu, spouštím záchranný člun a rovnou z paluby na něj seskakuji. Notně si narazím zápěstí, protože úplně nezvládnu přistát jenom na nohou a musím se zachytit i rukama, ale v rámci možností je všechno v pořádku. Posadím se v protisměru jízdy, popadnu vesla a opřu se s nimi do vody. Člun se téměř neposouvá. Oslovím tedy jeho dřevěný kýl a popoženu ho k rychlejšímu pohybu. Za chvíli už vesluji jen tak pro efekt, protože většinu pohybu činí člun sám o sobě, jak se mi snaží zavděčit. Prvotnímu jazyku se totiž nelze bránit.

  Jak se vzdaluji od lodi, stále mám její obraz před sebou. Zatímco tady je už moře relativně klidné (a to jsem mohl uplout sotva pár stovek metrů), kolem lodi se stále zdvíhají vysoké černé vlny a hází s ní ze strany na stranu. A jako na důkaz vědomí, že už nejsem na palubě, a tak může pravá destrukce začít, zajede mi blesk přímo před očima do nějaké postavy stojící na palubě. Jestli vidím správně, tak to je kormidelník! Bez něho už se loď tak jako tak nepohne.

  Nemám to úplně v úmyslu, ale když mne napadne, že by bylo vtipné, kdyby se třeba loď roztrhla v půli, omylem to řeknu nahlas, a to v Prvotním jazyce, protože poslední dobou přemýšlím víc v něm než v mé mateřštině. Najednou se odnikud objeví ohromná úzká vlna, která takhle z dálky vypadá spíš jako nějaký sekáček na maso, a prudce narazí do lodi. Ta se při nárazu prohne a praskne a do všech stran se rozletí kusy dřevěného trupu.

  Dokonce i beran na přední části trupu se roztříštil na kusy. Plachty se odtrhávají od ráhen a poletují nad vrakem lodi. Všechno bombardují kapky těžkého deště, který jako by měl v úmyslu rozdrtit všechno, co mu přijde do cesty. Oblohu stále křižují blesky, ale drží se pouze nad zbytky lodi, a zasypávají topící se námořníky náhlými záblesky oslňujícího světla doplněnými o tak hlasité hromy, že mi z nich třeští hlava, a to už jsem od lodi celkem daleko. No a námořníci? Jestli ještě žijí, tak dlouho už to trvat nebude...

[ (NE)DOKONČENO ?]