Kýžený klid na čtení

Věděl jsem o ní dlouho. Stará měděná socha, po těch letech dešťů už téměř celá pokrytá zelenou rzí. Socha sedící a čtoucí dívky. Nebylo poznat, na čem přesně sedí, snad to byl kámen, ale to není tak podstatné. Seděla v parku, obehnaná kruhem nízkých keříků a ozařovalo ji slunce. Nikdy jsem keře nepřelezl a nešel k ní, protože jsem k ní měl úctu a nechtěl jsem znesvětit její klid na čtení. I když mne vždycky zajímalo, co je napsáno na deskách rozevřené knihy otočených dolů, které jediné ještě nebyly pohlceny měděnkou. Ale tehdy, tehdy jsem si název knihy přečetl.

Byl teplý den na přelomu mezi jarem a létem, všechno kvetlo a vzduch byl prosycený vůní květin a jejich pylem. Šel jsem parkem a těšil se, že pohlédnu na sochu dívky s knihou v ruce a sám si pak sednu na lavičku a budu číst. Sednu si na checkpoint lavičky a doplním healthpointy; velmi nenápadná aluze. Jenže

socha tam nebyla. Viděl jsem jen plochu trávníku bez trávy, kde roky stála. A kruh keřů byl v jednom místě narušen, keře polámané a tvořící jakousi bránu dovnitř kruhu. Vypadalo to, jako by se dívka zvedla od četby a odkráčela, ale nebyl tu její kámen, nebo na čem to seděla, takže to se stát nemohlo. A teď neberme v potaz, že je nesmysl, aby se socha jen tak zvedla a šla se projít.

Tehdy jsem z dálky zaslechl troubení aut. Ale neslyšel jsem běžet žádný motor. Šlo to ze stejného směru, v němž zel i otvor v kruhu keřů. Vydal jsem se tam a chvíli se musel prodírat listovím a nízkými korunami, abych nakonec dospěl k silnici vedoucí podél jedné ze stran parku. A nestačil jsem se divit.

Ona socha čtoucí dívky stála uprostřed vozovky, takže blokovala průjezd z obou stran. Kolem stála auta a troubila. Někteří řidiči to už vzdali a teď pokuřovali nebo konverzovali, opírajíce se o svá vozidla. Několik lidí stálo poblíž sochy a zřejmě debatovalo o tom, jak ji dostat ze silnice. Jenže očividně ještě k žádnému závěru nedospěli, protože socha dál trůnila na asfaltu, rozžhavená sluncem.

Přešel jsem blíž a sochu si poprvé prohlédl zblízka. Mohla měřit tak čtyři metry na výšku a tři v průměru stran. Na kruhovém piedestalu ležel onen balvan či co, na němž vytepaná dívka seděla. Její rzí zelená tvář se mírně usmívala. Působilo to možná až trochu škodolibě. Zraky měla upřené na stránky knihy, jejíž titul jsem si konečně mohl zblízka přečíst. Se zakloněnou hlavou jsem luštil vyrytá písmena.

Autorem byl jakýsi Abdul Alhazred a kniha nesla název „al Aziv“. Znělo to arabsky. To bylo zvláštní, protože jsem vždycky měl za to, že to bude něco od Shakespeara nebo jiného velkého spisovatele. Mezi autorovým jménem a titulem knihy byl vyryt jakýsi kruh se složitým geometrickým obrazcem uvnitř. Nerozuměl jsem mu, protože jsem jej nikdy předtím neviděl, ale bylo na tom cosi zlověstného. Vždycky jsem vysochanou dívku měl za křehké intelektuální stvoření, ale teď jako by nabyla nějaké podivné zvrácenosti. Ale bylo by rasistické soudit někoho pouze na základě toho, že čte arabskou knihu.

Ten pravý problém byl v tom, že socha blokovala cestu projíždějícím autům. Teď tedy vlastně spíš stojícím. Jenže socha byla obrovská a určitě enormně těžká a nebylo v lidských silách ji přemístit. Kdyby tak bylo něco, čím ji zvednout...

****

Kdyby tak bylo něco, čím ji zvednout.

Hleděl na svou spolužačku ležící na zemi v epileptickém záchvatu. Jak se do něho dostala? Snědla moc cukrové vaty. Byl pomalu konec školního roku a jejich třídní učitelka je vzala na pouť, jež se ve městě konala. Chlapec z toho nebyl příliš nadšený, vždycky byl spíš tím typem hloubavého dítěte, co moc nevychází s vrstevníky. Ale zato jimi uměl dobře manipulovat. Možná právě proto, že byli proti němu tak jednoduší.

Kdyby tak bylo něco, čím ji zvednout, běželo mu hlavou. Nevěděl, kde se ta myšlenka vzala, ostatně na oné spolužačce mu tolik nezáleželo (tohle se jí stávalo celkem často), ale začal nad tím přemýšlet. Jak ji zvednout ze země, aby jí nebylo ublíženo, když kolem sebe rozhazovala rukama a nohama s pěnou v ústech? Jak pomoci zoufalé učitelce snažící se ji dostat do stabilizované polohy?

Dostal absurdní nápad. Byla to jen hypotéza předpubertálního dítěte, ale jemu přišla naprosto logická. Na pouti bylo hned několik stánků s balonky naplněnými heliem. Kdyby se jí ke končetinám přivázalo dostatečné množství balonků, možná by ji to vyneslo do vzduchu a ona by se nemusela zmítat na zemi. Rozhodl se. Zkusí to.

Z nevelkého kapesného, co dostal na výlet od rodičů, si zakoupil dva velké balonky a přibližoval se ke spolužačce. Ale ještě než k ní došel, uviděla ho s balonky skupinka dalších spolužáků, kteří se rozhodli udělat to samé. Nevěnoval tomu pozornost a pokračoval v cestě. Byl už pár kroků od holčičky na zemi i učitelky nad ní skloněné, připravený jí provázky od balonků uvázat kolem zápěstí, když záchvat konečně přestal a dívka se posadila. Učitelka vydechla úlevou a spočinula pohledem na chlapci. Ten nevěděl, co teď dělat. Ale když už balonky koupil, nějak je využít musí. A ona představa toho, že je k něčemu uváže, aby to zvednul, mu stále hlodala v mysli.

Kdyby tak bylo něco, čím ji zvednout. Jenže koho? To nevěděl. Čím víc nad tím přemítal, tím mu to přišlo absurdnější. Ale pak dostal jakýsi nezvyklý naléhavý pocit. Jakési volání. Ne slovy, ale nějakou tajemnou potřebou. Jako by cítil, že ho někde potřebují, zatímco on tu stojí na pouti s balonkem v každé ruce a postupně k němu přichází další a další děti z jeho třídy, které si je po jeho vzoru zakoupili rovněž.

Holčička, co ještě před chvílí ležela na zemi a svíjela se v křečích, teď běžela ke stánku s balonky, aby nebyla pozadu za ostatními. Jako by se vůbec nic nestalo. Jsou jako ovce, pomyslel si příliš hloubavý chlapec. Ale pokud to tak je, půjdou za mnou, když se někam vydám? Zkusil to.

Soustředil se na onen pocit vlastní potřebnosti a snažil se určit směr, odkud přichází. Park! Nevěděl, jak to věděl, ale věděl to. Přišel k učitelce, která si v té chvíli oprašovala dlouhou sukni na kolenou, a zeptal se jí, jestli už nemůžou pouť opustit a vydat se do parku.

„Je tam kašna a tady je hrozné vedro. Všichni by byli rádi, žejo?“ Otočil se na své spolužáky, a ti nadšeně přikyvovali, jak už se viděli dovádět ve studené vodě. Jakmile tu myšlenku vyslovil nahlas, jeho početná třída ji přijala za svou a učitelka se musela podvolit. Holčička epileptička teď nadšeně poskakovala a těšila se na vodu, zatímco jí nad hlavou plula pětice velkých balonků. Bylo rozhodnuto. Jde se do parku...

****

Po nějakém čase jsem poodešel od sochy zpátky do parku, usedl na lavičku a zapálil si. Nevím, kolik času mezitím uběhlo. Snad hodina? Dvě? Možná i víc. Ale taky to mohla být jen krátká chvilka, jen pár okamžiků. Ale celou tu dobu jsem stál před sochou, pozoroval ji a přemítal, co se s ní bude dít dál.

Teď jsem seděl na lavičce a kouře svou cigaretu, přemýšlel. Bylo mi jí líto. Celé ty roky jsem sochu čtoucí dívky pozoroval zpovzdálí a choval k ní jakousi úctu. Teď jsem ji ztratil, protože jsem ji viděl zblízka a socha své tajemné kouzlo ztratila. I když za to nemohla. A teď se o ní u silnice debatuje, jako by byla něčím nežádoucím. Sešli se lidé, kteří se navzájem neznají, za jediným účelem. Aby přišli na to, jak se jí zbavit. To je přece hrozné!

Seděl jsem na lavičce a kouře svou cigaretu takto přemítal, když jsem uslyšel nepříjemný švitořivý halas. Malé děti. Mám radši dospělé lidi, protože už jsou hotoví a nepokládají hloupé otázky. A teď se parkem řítil houf rozjařených žáčků nějaké místní základní školy a všichni drželi v rukou provázky s balonky naplněnými heliem. Zřejmě šli z pouti, která se tou dobou konala nedaleko. Pár metrů za nimi chvátala uřícená zpocená učitelka, mladá a se sympatickým úsměvem.

Zdálo se, že děti míří k nedaleké kašně, ale pak se zastavili. V jejich čele rozhodně kráčel zamračený chlapec s výrazem někoho, kdo hledá něco konkrétního, ale neví, co to vlastně je. Když zastavil na místě, zástup dětí za ním ho napodobil, zatímco on se všetečně rozhlížel kolem. Pozoroval jsem tu podívanou a na chvíli jsem spočinul pohledem i na oné usměvavé učitelce s dlouhými nazrzlými loknami, ale pak jsem všiml, že chlapcův pohled se ustálil na místě. Našel, co hledal. Díval se na jeden konkrétní objekt ve svém okolí a pomalu se k němu ráznými kroky vydal.

Netuším, co na mně viděl. Nevěřím, že by hledal zrovna mě, když jsme se nikdy předtím neviděli. Ale dítko vypadalo, že přesně ví, co se děje. A je rozhodnuté jednat. To se mi nelíbilo.

Chlapec stanul přede mnou zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl zvednout a jít zatípnout svoji cigaretu do nejbližšího koše. Houf dětí postával opodál a pozoroval nás. Učitelka se zdála mírně znepokojená, ale věnovala mi nervózní úsměv.

„Potřebujete něco zvednout, žejo?“ oslovil mě chlapec. Ani nepozdravil. Šel rovnou k věci. Nejdřív jsem nechápal, o čem to mluví, ale pak to někde hluboko ve mně zapadlo dohromady. Celou tu dobu tu přemýšlím nad tím, jak zvednout sochu, která se nějakou podivnou náhodou ocitla uprostřed silnice, a teď se mně nějaké děcko ptá, jestli něco nepotřebuju zvednout? Jako by si bylo jisté, že tomu tak je? To nemůže být náhoda.

Bylo to absurdní a při zpětném ohlédnutí moc nechápu, proč jsem to vůbec udělal, ale popsal jsem chlapci situaci odehrávající se opodál na vozovce. Možná za to mohl ten jeho upřený zamračený pohled, ale těžko říct. Chlapec celou dobu přikyvoval a zdálo se, že ho to skutečně zajímá. Ani jsem si nevšiml, že mi mezitím, co jsem mluvil, dohořela cigareta až k filtru a spálila mi prsty.

Když jsem skončil se svým výkladem doplněným o povzdechnutí o mé bezradnosti v této záležitosti, chlapec jen mávl na své spolužactvo a řekl prosté: „my se o to postaráme.“

Nechápu to ani teď, když už od té doby uběhla řádka let. Vůbec to nedávalo smysl. A nedává ho to ani nyní. Ty děti se přihnaly k soše čtoucí dívky a bez sebemenší špetky respektu na ni začaly lézt. Kolem krku a paží jí uvazovaly provázky od svých balonků a celou ji pokryly jako mouchy hovno, dovolíte-li mi ten příměr.

Jejich učitelka se zastavila na kraji silnice vedle mě a stejně jako já šokovaně pozorovala ten výjev. Bylo to nanejvýš bizarní. Ale za pár minut děti zase slezly a vytvořily hlouček kolem sochy.

Dlouho se nic nedělo, jen balonky se kývaly v mírném teplém vánku. Jenže pak se socha začala zvedat. Ne moc, jen o nějaké dva tři centimetry, ale přece. Začala nepatrně stoupat a posunovat se po silnici. Pohlédl jsem na učitelku oněch dětí a oba jsme si věnovali nevěřícný pohled. Možná to bylo nereálností té situace, ale připadala mi nesmírně krásná.

Socha se ještě chvíli sunula po silnici a vyrývala v asfaltu širokou rýhu, ale postupně se zvedala stále výš, až se nakonec odlepila od vozovky a její vzestup nabral na rychlosti. Jen jsme tam tak stáli a pozorovali sochu čtoucí dívky s arabskou knihou v ruce, jak stoupá k obloze, a sklonili jsme hlavy až ve chvíli, kdy socha zmizela mezi mraky.

Trvalo to dlouho, ale bylo to tak fascinující, že na čase vůbec nezáleželo. A troubení aut mezitím úplně přestalo, protože řidiči se stejně jako my se zakloněnými hlavami a zatajeným dechem dívali vzhůru na tu nesmyslnou podívanou. Když bylo po všem, auta se znovu rozjela a učitelka se se mnou rozloučila a odvedla své stádo dětí někam pryč.

****

Od té doby jsem ji neviděl. Ani sochu dívky, ani onu mladou učitelku. Obě byly pohledné a sympatické, i když každá trochu jinak. Ale je to už dlouho a má paměť slábne.

Jediné, co mi ten den stále připomíná, je ten hluboký výmol na silnici, který tam po soše zbyl a jejž se nikdy nepodařilo zalepit. Jen jedna věc mi stále vrtá hlavou a musím se k ní znovu a znovu vracet, i když už je to dávno.

I kdyby bylo možné, že sochu uzvedlo pár desítek balónků naplněných heliem, jak se mohla vůbec dostat na tu silnici?