Je to škoda

Ten omamný úsměv stále vídám ve snech. Ty sytě rudé rty, krvavě rudé, ve tváři zalité zdánlivým ruměncem. Ty oči, obě jasně modré, ale jedno se zlatými žilkami kolem zornice, jedno s bílými. Ty oči, které jako by říkaly všechno, co bylo třeba říct, aniž by byla potřeba jakákoli slova. Ty zdravě nepropadlé tváře zdánlivě překypující horkým životem, ten toužebný pohled ve směsici s blaženým úsměvem odhalujícím horní řadu zubů...

Až mi z toho pohledu začaly slzet oči. A proud slz neustával, protože byla tak krásná a protože byla právě taková, jaká byla.

Ta tvář mě bude pronásledovat už navždy. Jasně jsem ji viděl před sebou, dělilo mne od ní jen pár desítek centimetrů, ale víc jsem se nepřiblížil. Byla krásná ve své nedostupnosti a já cítil, že ji miluji. I když jsem ji toho dne spatřil poprvé. Jenže

k tomu se ještě dostanu. Teď je důležité, jak jsem se k ní vůbec dostal. Nebylo to kdovíjaké dobrodružství, ale přece to ve mně zanechalo značnou stopu.

****

Byl slunný letní den a nejbližší hvězda mne pálila na tváři. Šel jsem po okraji vozovky vinoucí se podél vysoké skály. Tady, v této vrchovině, to nebylo nic neobvyklého. Ale uprostřed zatáčky stál billboard. No, možná spíš cedule. Na billboard to bylo příliš malé, oprýskané a jaksi skryté v lesnatých skalách.

Tak tedy, stála tu cedule. Vystavovala světu i všem kolemjedoucím na odiv obraz jakéhosi starého domu na útesu nad mořem s nápisem Ubytování - Převorství Exham. Prošel jsem už kolem ní nesčetněkrát, ale tehdy kolem projelo auto a já byl nucen přitisknout se ke skalní stěně hned za cedulí. A tehdy jsem to uviděl.

Mezi cedulí a skálou byla mezera, ani ne půl metru široká, a v ní zel otvor. Otvor do skály, otvor vedoucí do tunelu, do jeskyně, k té úchvatně půvabné tváři střežené hádankami a staletí starým tajemstvím.

Co vám budu povídat, protáhl jsem se mezerou a vstoupil dovnitř. Nevím, jestli to byla nebo nebyla chyba, ale jsem rád, že jsem to udělal. Teď mám v paměti hluboko vyrytou onu tvář a vím, že krásnější už nikdy neuvidím.

****

Postupoval jsem oním tunelem nekonečně dlouho. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Kolem mne se rozpínala hluboká tma a cedule před vstupem dávno zmizela v nedohlednu. Byla tu jen ta chodba, jen dlouhá jeskyně v proláklině mezi dvěma částmi skály s velmi nepatrně světélkujícím lišejníkem na stropě. Jen chodba a já. Jen já a chodba. Jenom já v temném tunelu. A pak

jsem ji spatřil. Nejdřív jsem měl za to, že tu chodba končí rovnou stěnou nepřipomínající kámen, ale pak se zhruba ve výšce mé hrudi ze stěny vysunula jakási boulovitá věc a otevřely se v ní dvě oči se žlutými duhovkami. Po stropě i stěnách kolem se cosi zahemžilo a chobotnice stáhla svá chapadla zpátky k tělu. Pustila se stropu a poněkud klesla na zem, takže nyní bylo trochu vidět i za ni, do pokračující chodby. Měl jsem za to, že tam vidím nějaké světlo, ale nebyl čas nad tím přemítat, protože chobotnice promluvila.

„Kam si myslíš, že jdeš, dvojnožče?“

Zamrzl jsem na místě a znepokojeně pozoroval obrovskou černou chobotnici se žlutýma očima, jež se nyní tyčila proti mně a svým tělem mi očividně úmyslně zahrazovala cestu, neschopen jediného slova.

„Víš vůbec,“ pokračovala ona osminohá věc znepokojivě dobře ovládající lidskou řeč, „kam to jdeš? Víš vůbec, co je na druhé straně? Víš, kde jsi a co tu hledáš?“

„N-n-ne-nevím,“ zakoktal jsem se proti své vůli. „A-ale když už jsem tady, ta-t-t-tak bych chtěl jít dál. Kam ten tunel vede? C-co tam teda je?“

Chobotnice dlouho nic neříkala, jen tam stála ve své temné nehybnosti a měřila si mne pohledem. Potom opatrně a pomalu promluvila, jako by pečlivě vážila každé slovo.

„Dobrá, můžeš projít. Ale nejdřív ti položím dvě hádanky. Pakliže uhodneš obě správné odpovědi, nechám tě jít dál. Souhlasíš, neznalý člověče?"

Nebyl čas váhat. Ani mne to nenapadlo. Ihned jsem přikývl a krátkým „rozhodně!“ jí dal najevo, že souhlasím.

„Tak tedy; tady je první hádanka,“ pravila chobotnice a upřela mi hluboký hypnotizující pohled přímo do očí. „Co je brána, když není brána?“

Dlouho jsem přemýšlel. Jak může brána nebýt bránou? Vždyť je to paradox, říkal jsem si. Jenže pak mi to došlo. Ale ona se neptá, čím je, když není bránou, ale co je, když není brána. Proč by to formulovala takto, když by to mohla říct lépe? Co když... co když právě v tom tkví ta hádanka. Ale stálé jsem si s tím nevěděl tak úplně rady.

Brána. Co může být brána jiného než brána? Jaký může mít brána jiný význam než portál nebo vstup do nějakého prostoru? Když tu jsem si vzpomněl na první hodinu morfologie a rozebírání slova „oslíka“. Vždyť to nemusí být substantivum! Vždyť to může být přechodník nebo adjektivum! Ještě jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem došel k závěru, že moje vysvětlení je jedinou rozumnou možností. Dávalo by to smysl, i když jsem nechápal, proč by mi chobotnice pokládala právě takovou otázku. Ale zkusil jsem to.

„Brána není brána, když je dána,“ řekl jsem tentokrát bez zakoktání. Bylo vidět, jak sebou chobotnice škubla, protože seznala, že jsem přišel na správnou odpověď.

„Dobrá,“ odvětila, „a teď druhá hádanka. Co se stane, když láska není dána, ale brána?“

Tak takhle je to, blesklo mi hlavou. Byl to jen úvod ke druhé otázce, která teprve rozhodne. Ale jaká byla správná odpověď, to jsem netušil. Vybavila se mi však řada situací z mého života, kdy přesně k takovým věcem došlo. Nevěděl jsem, co přesně chci říct, ale začal jsem mluvit.

„Když láska není dána, ale brána, pak je druhá osoba nešťastná. Může jí to ublížit, protože sama jen dává, ale nemá co brát.

J-je to to, na co se ptáte?“

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že vykám mluvící chobotnici, i když netuším, jak takového tvora vlastně oslovovat. Ale zdálo se, že to nevadí. Zdálo se, že chobotnice je s mou odpovědí spokojená. Pokynula mi hlavou a přitiskla se k boční stěně tunelu, aby mi uvolnila cestu.

„Ano, může to ublížit. A ubližuje. Někdy až moc. Jestli půjdeš dál, uvidíš, jak to vypadá, když někdo pouze bere, ale nic nedává. Uzříš, jak moc to může zničit toho druhého.

Ale varuji tě! Pokud sám něco nedáš a budeš pouze brát, byť třeba jen pohledem, pak už z této jeskyně nevyjdeš.“

A já ji přesto obešel a pokračoval dál. Do jeskyně zalité světlem plápolajících pochodní. Do rozlehlé prostory, již chobotnice střežila, protože to, co bylo v ní, bylo to nejnádhernější a zároveň nejbolestivější, co jsem kdy spatřil.

****

Jakmile jsem vstoupil, oslnila mne zář desítek loučí zavěšených po stěnách. Stoupalo z nich příjemné teplo, ale přesto tu bylo cosi palčivě ledového. A když jsem ji uviděl, došlo mi, že je to ona. To z ní sálala ona mrazivost. Z ní a z kamenného oltáře, v jehož středu byla posazená. Z oltáře zalitého roky zaschlou krví, která měla určitě víc než jen jednu vrstvu.

Ten omamný úsměv stále vídám ve snech. Ty sytě rudé rty, rudé jako krev na oltáři pod ní, zářící ve tváři zalité tím, co se zdálo být ruměncem. Ty oči, obě jasně modré, ale jedno se zlatými žilkami kolem zornice, jedno s bílými. Ty oči, které jako by říkaly všechno, co bylo třeba říct, aniž by byla potřeba jakákoli slova, i když mne neviděly. Ty zdravě nepropadlé, plné tváře, co se zdály překypovat horkým životem, ten toužebný pohled ve směsici s blaženým úsměvem odhalujícím horní řadu šednoucích zubů...

Až mi z toho pohledu začaly slzet oči. A proud slz neustával, protože byla tak krásná a protože byla právě taková, jaká byla. Protože to byla jen pouhá hlava nádherné ženy a končila krkem, dokonale rovně uťatým od zbytku těla, které nikde nebylo. Protože ta krev na oltáři patřila jí a protože její tvář už byla roky mrtvá. Ale přesto byla tak nádherná a tak okouzlující.

Nemohl jsem jinak. Aniž bych nad tím přemýšlel, nakláněl jsem se k ní stále blíž a byl si čím dál jistější, že chci políbit ty krvavě rudé rty, i když možná celé dekády mrtvé, a v tom jsem za sebou uslyšel hlas chobotnice.

„Můžeš ji zachránit, chlapče,“ ozvalo se příliš blízko za mým zátylkem. Tak blízko, že jsem ucukl zpátky a byl nucen doufat, že si chobotnice nepovšimla mého nevědomého úmyslu.

„Můžeš ji zachránit,“ zopakovala, „a znovu jí dát život. Můžeš jí dát svoje tělo, aby mohla znovu žít... Jen ty o něj přijdeš a zbyde z tebe jen hlava, tak jako z ní.“

Na notnou chvíli se odmlčela, ale já věděl, že již zná mou odpověď. Znala ji dřív, než vůbec položila svou otázku.

„Jsi připraven zemřít, abys dal život jí?“

Než vůbec stačila dokončit větu, už jsem horlivě kýval. A pak to šlo rychle. Jedním ze svých chapadel uchopila mačetu, dosud ukrytou za oltářem, a rozetla mé tělo vedví. To poslední, co jsem viděl, byla chobotnice napojující hlavu té nejkrásnější ženy, jakou jsem kdy spatřil, na moje tělo, zatímco má hlava spočívala na kamenném oltáři a obraz před mýma očima pomalu temněl a zakaloval se...

****

„A co moje tvář?“ zeptala se mě, když jsem dohovořil. Jemná éterická bytost příliš mladého vzhledu s příliš známým tělem.

„Tvoje? Ta je ještě krásnější,“ odpověděl jsem. Ale už jsem jí nemohl říct, že to nebyl jen pouhý sen. Nemohl jsem jí sdělit, že to byla realita a že ta tvář patřila jí. Nemohl jsem jí říci, že já sám dlouho čekal, než přišla další žena, tentokrát ne tak pohledná, a obětovala své tělo za mou svobodu. Za můj život.

Nemohl jsem jí říct, že na tom oltáři jsem neviděl nikoho jiného. Nemohl jsem jí prozradit své největší tajemství, protože ona si to nepamatovala. Nemohl jsem jí svěřit vůbec nic, protože jsem chtěl, aby byla šťastná.

A do mých očí teď hleděly dva jasně modré kotouče, jeden se zlatými žilkami kolem zornice, druhý s bílými. Ty oči, které jako by říkaly všechno, co bylo třeba říct, aniž by byla potřeba jakákoli slova. Ty nádherné oči visící nad sytě rudými rty ve tváři zalité vášnivým ruměncem. Dívala se na mne tvář té nejkrásnější ženy, jakou jsem kdy spatřil, a vrhala na mne svůj omamný úsměv, aniž by cokoli z toho tušila.

Jen ten kdysi můj penis se jí očividně vzdouval v kalhotách.