Jak jsem opustil Maverico

Město, v němž jsem doposud žil, by se dalo přirovnat k obrovité změti pospolitého lešení. Ale vzhůru nohama.

   Visí z olbřímího skalního převisu a žije v něm asi deset tisíc lidí. Neřekl bych, že je to malé město, ale pravda je, že jsem nikdy v žádném jiném nebyl. Není to tak, že bych byl nějak příliš chudý, ale nikdy jsem neměl dost financí na to, abych mohl odcestovat. Co vím, tak všechna města vypadají dost podobně. Některá jsou dokonce přirovnatelná k obřím vzducholodím visícím dostatečně vysoko ve vzduchu. Dostatečně vysoko nad Povrchem.

   Povrch. Všichni vědí, že je to místo jisté smrti. Nevím, jakou přesně válku to vedli, ale naši předci zničili zemi tak, že Povrch přestal být obyvatelný. Poté za velkých ztrát vybudovali umělé hory, vyšší než jaké tu byly doposud, a na ně zavěsili své nové příbytky. A nyní, o několik desítek generací později, se tato historie stala jakousi legendou, o které nás stále víc pochybuje. V posledních letech převládá názor, že Povrch nebyl obyvatelný nikdy a veškerá civilizace vždycky byla vysoko nad oblaky. Ostatně, přes ně nikdy nebylo a stále není vidět tam dolů.

   Věří se, že prach v mracích je nějak magicky jedovatý a pokud se tam někdo zkusí vydat, čeká ho rychlá a bolestivá smrt. Nakonec, on se taky nikdy nikdo nevrátil.

Já se narodil v městě Mavericu, kde slunce vycházelo i zapadalo dvakrát denně, a to k ránu a k večeru. Většinu dne je slunce nad převisem a město se noří do chladného příšeří. Maverico je centrem černého obchodu v téhle části oblohy a slétají se tam lovci lidí z širokého okolí. Já se odmalička učil umění krádeže v naději, že si vydělám na víc, než jen ten chudý příděl jídla pro každého nepracujícího. Tedy, ne že by pracující nedostávali vlastní příděly, ty dostává každý, ale oni dostávají i peníze a mohou si nakupovat všechno možné; třeba oblečení.

   Já nosím tu stejnou řeznickou zástěru upravenou do pevné kutny už dobrých deset let. Možná i víc. Vždycky jsem měl jen dvě starosti: jak získat jídlo a kdy se v hospodě opodál mého slumu na samém dně města sejdou místní zabijáci, abych mohl vyslechnout jejich historky. Když jsem si svým nekvalitním kapsářstvím vydělal na první stoh papírů a plnicí pero, začal jsem si zapisovat vše, co jsem od nich skrze okno hostince slyšel, a pak to upravovat doma, ve svém bloku lešení ohraničeným vlnitým plechem a zabaleným do kožené plachty. To mě nakonec přivedlo k tomu, že jsem začal psát i vlastní příběhy, které mne napadly během poslouchání ostřílených profesionálů. Vždy jsem si nosil s sebou svůj sebou ukutěný blok s papíry v kožených deskách a byl připravený si zapsat, co mi přijde na mysl a co mi přijde zaznamenáníhodné.

   Kůže jsem měl dostatek k vytvoření několika takových bloků, protože nahoře, na druhé straně skály nad městem, jsou drobné lesy, pole a farmy, z nichž bohatí statkáři dovážejí své produkty nám, běžným občanům spodního Maverica. A odcizit občas nějakou tu svinutou kůži nebyl moc velký problém. Jen se to nesmělo dělat moc často, aby si toho obchodníci nevšimli. A na papíry jsem si vydělával děláním kapes majetných měšťanů.

Můj život byl v posledních pár letech skvělý a dobře se mi dařilo, hlavně po stránce umělecké, protože některé své záznamy hospodských historek jsem prodával těm, kdo je říkali, kteří se pak mohli chlubit rukopisy o svých hrdinských (anebo ahrdinských) činech. Rád jsem vysedával na dně Maverica, na spodku ocelové konstrukce, z níž trčí obrovské trámy, po kterých se dá pěkně procházet. Hlavně mi šlo ale o ten pohled dolů. Na jedné straně se tím směrem tyčil olbřímí sloup skály, na níž město visí, a všude kolem ní byla jen šedohnědá přelévající se oblaka táhnoucí se kamsi do nekonečna. A když zrovna svítilo slunce, bylo někdy v dálce vidět i na okolní města, hlavně pak Strohnol, který je právě jednou z oněch gigantických vzducholodí, kde žije ta největší smetánka. Tak je tomu samozřejmě proto, že se města mohou pohybovat, ačkoli to se většinou neděje, protože k tomu není důvod.

   Dnes ráno jsem právě takto seděl na jednom z obřích trámů a díval se dolů, do temně zbarvené vířící prázdnoty. Nohy jsem měl spuštěné podél boku trámu a kýval s nimi ve větru. Na klíně jsem měl svůj blok a zapisoval nový příběh a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl tento den být v něčem jiný než ty ostatní.

   Čas ubíhal a jak se vítr zvedal, začala mi být zima. Rozhodl jsem se proto, že se zvednu a vydám se zpátky do svého kutlochu. Vytáhl jsem nohy nahoru a postavil se. Sbalil jsem blok i s drahým perem do tlumoku a vydal se po trámu zpátky do města a nahoru. Jenže pak se zvedl příliš silný poryv větru a já - jak už asi tušíte - z okraje trámu spadl. Chtěl jsem se rukama zachytit a vyšplhat zpátky, ale už bylo pozdě. Maverico mi mizelo před očima a já se řítil do chřtánu smrtonosného mračna.

   A tím to taky mělo skončit. Jenže to se nestalo.

Někdy během pádu oblaky jsem se nadechl a vzápětí ztratil vědomí. Bylo mi jasné, že to je můj konec, protože tenhle prach je smrtelně jedovatý. Pak byla dlouho tma a nemohu s jistotou říct, jak dlouho jsem ještě padal. Ale myslím, že to trvalo hodně dlouho.

   A pak mě probudila ostrá bolest po celém těle. Mátožně jsem se posadil a otevřel opuchlé oči. Jaké bylo mé překvapení, když jsem kolem sebe spatřil hustou bleděmodrou džungli s rostlinami kolosálních rozměrů, to popsat nedokážu.

   Nad hlavou jsem viděl válec otvoru, jejž jsem pravděpodobně vytvořil v korunách stromů vysoko nade mnou při svém pádu a kterým sem pronikal kužel jasného světla. Flóra kolem mi byla naprosto neznámá a nepodobala se ničemu, co jsem kdy viděl. Ale co mne zarazilo mnohem víc, byl fakt, že nejsem otrávený, ba ani moc zraněný, protože jsem přistál do vrstvy hustého jasně modrého mechu. A vzduch tady byl příjemně svěží a vlhký, jako bych byl někde ve skleníku.

   A tehdy jsem se rozhodl svůj zážitek sepsat, abych případnému čtenáři popsal tuto neskutečnost, která se mi stala. Dobře ale vím, že toto nikdy nebude nikdo číst, protože na Povrchu nikdo nežije a vydat se sem by bylo holé šílenství. Ale kdyby přece, pak bych rád po sobě něco zanechal.

   Upřímně, napadá mě, že jsem možná přeci jenom mrtvý a tato pomněnková džungle je tím místem, kam se chodí po smrti. Ale zaráží mne, že nade mnou je stále onen otvor, jímž jsem, zdá se, spadl. Jsem tedy po smrti nebo je to realita, která popírá vše, čemu jsme všichni po mnoho generací věřili?

   To už posuďte sami...