Hon

Pronásledoval jsem toho muže až sem a teď nevím, co dál. Je to beznadějné.

  Začalo to prostě. Stál jsem na nádraží a kouřil. Tak jako vždycky, když čekám na vlak. A stejně jako vždy ke mně přistoupil žebrák. Jeden z mnoha, co se tudy potulují. Chtěl po mně peníze, ale řekl jsem mu, že už hotovost nepoužívám, protože všude platím kartou. To byla pravda. A tak mne požádal alespoň o cigaretu. Řekl jsem, že kouřím balené, ale jestli chce, můžu mu jednu umotat. Horlivě přikývl, a pak pravil, že si ji klidně zabalí sám.

  Podal jsem mu tedy sáček s filtry a on si jeden vytáhl. Podal jsem mu papírky a on si jeden vzal. Potom jsem mu podal pytlík s tabákem a on si ho začal sypat do papírku. Nebylo na tom nic divného, očividně balit uměl. Ale když olízl papírek, cigaretu dokončil a já k němu natáhl ruku, chtěje po něm svůj tabák, on se otočil a začal uhánět pryč. S mým tabákem v ruce. A tabák není levná záležitost.

  Chvíli jsem tam stál, neschopen pochopit, co se to vlastně stalo, ale nakonec mi to došlo a já se rozběhl za ním. Pronásledoval jsem ho kolem nádražní budovy přes koleje tramvají, až jsem se ocitl v úzké uličce. Ale on se ani neohlédl a pelášil dál. Utíkal jsem tedy za ním a pronikal hloub do mně neznámých končin města.

  Snad po půl hodině se žebrák konečně zastavil. Stál na křižovatce čtyř stejně vypadajících uliček a zřejmě se nemohl rozhodnout, kam zahnout teď. Pak se otočil a věnoval mi posměšný pohled. Já jsem se zadýchán přibližoval k němu nejrychlejším tempem, jakého jsem byl schopen, ale pořád dost pomalu na to, aby se stihl rozeběhnout uličkou vpravo, než jsem ho dostihl.

  A tak jsme běželi dál. Tou dobou mi pomalu začalo docházet, že můj vlak už nejspíš odjel, ale když už jsem kvůli ukradenému tabáku urazil takovou dálku, přece to teď nevzdám. Utíkal jsem za žebrákovým stínem dál a sotva dýchal. Ale nemohl jsem se zastavit. Teď už ne. Na to jsem uběhl příliš dlouhou cestu.

  Přestal jsem počítat křižovatky a zatáčky a jen jsem slepě následoval jeho siluetu. Začal jsem cítit bodání v břiše z přílišné nenadálé námahy, ale nedbal jsem toho a běžel dál. Možná že už jsem běžel celou hodinu, možná ještě déle. Čas zmizel a zůstala jen vidina žebráka odnášejícího tu nejdůležitější věc, co jsem v tu chvíli vlastnil. Klopýtal jsem po kočičích hlavách a následoval ho dál.

  Pak jsem si uvědomil, že už jsem dlouho nespatřil žádnou odbočku. Ulice sice stále zatáčela do různých stran, ale křižovatky jako by zmizely. Zbyla jen ta jediná nekonečná stezka mezi černými domy vinoucí se neúnavně dopředu. A pak, pak žebrák zakopl.

  Nevím, jak k tomu došlo. Nevím ani proč. Ale stalo se to. S vidinou záchrany svého drahocenného majetku jsem přidal do kroku a za nějaké dvě tři minuty jsem byl u něho. U jeho těla. U jeho mrtvoly.

  Muž ležel rozplácnutý na dlážděné ulici a nehýbal se. Nedýchal. Kolem hlavy se mu šířila rudá kaluž, jak se praštil do čela o chladnou kamennou zem. A vedle jeho ruky ležel můj pytlíček s tabákem, nyní vysypaný na dlažbě a nasáklý krví muže, kterého jsem nikdy předtím neviděl a jenž teď kvůli mojí hamižnosti zemřel.

  Tabák byl ztracen, žebrák byl ztracen, já byl ztracen. Nevěděl jsem, kde jsem, ani co teď mám dělat. Mám zavolat záchranku? Na to už je příliš pozdě. Musím se vrátit na nádraží a v trafice si koupit nový tabák. To je jisté. Ale kudy?

  Jistě, na začátek téhle ulice trefím, protože po cestě není žádná odbočka, ale co pak? Netuším, kudy jsem běžel. Netuším, kde a kam jsem zahýbal. Netuším, jak jsem daleko od nádraží. Netuším, kde vlastně jsem.

  Z kapsy jsem vytáhl svůj mobil a otevřel aplikaci s mapami. Zapnul jsem GPS a čekal, až se zobrazí moje pozice na mapě. Ale k tomu nedošlo. NEBYLO MOŽNÉ ZJISTIT VAŠI POLOHU, hlásila aplikace. Tak to je v háji. Jsem ztracen.

  A to je vlastně všechno. Teď stojím na začátku ulice, v níž daleko za mnou leží mrtvé tělo žebráka vedle mého tabáku, který je nyní naprosto nepoužitelný, a netuším, kam jít dál. Ani tady GPS nefunguje. A pochybuji, že vůbec někde v téhle části města bude fungovat. Nezbývá mi, než se vydal náhodným směrem a doufat, že se dostanu někam, kde to znám.

  Alespoň si z toho můžu vzít jisté ponaučení. Hmotné vlastnictví není všechno a není třeba se za ním hnát, když nevíte kam.

  Takže asi tak.