Halmsonovy kočky

Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. To by byla dobrá životní filozofie. Je jen škoda, že tak to nefunguje. Jsem pitomá ovečka, jejímž pastýřem jsou slova jiných lidí. Vždycky dám na to, co mi říkají ostatní, aniž bych nad tím přemýšlel. Nedochází mi, že vždycky nemusí mít pravdu, ba ani dobré úmysly. A přesně to se tehdy stalo. Uvěřil jsem dobrotě někoho, o jehož plánech a úmyslech jsem neměl nejmenší potuchy.

   Vrátil jsem se z dlouhé cesty zpátky domů, zpátky do osamělého bytu plného koček. Františku, ty to víš. Vrátil jsem se zpět do chaotického shonu všedního života a nevěděl, co se sebou. Ostatně jako vždy.

   Přivítaly mne hladové pohledy mých spolubydlících, které snad byly i rády, že jsem přijel. Nasypal jsem jim vrchovaté hory granulí a pozoroval je, jak se nacpávají. Bylo to krásné. Vědět, že je na vás někdo závislý, to vždycky udělá člověku dobře.

   Vzpomněl jsem si na slova moudré kořenářky, v jejímž obchodě jsem se během svého pobytu občas stavoval, abych se s ní o něčem poradil. Vlastně už ani nevím, co jsme řešili, snad jen z jakého úhlu je to údolí nejestetičtější, abych věděl, kam postavit stojan. Ale v jednu chvíli mi řekla: „víte, pane Halmsone, vy vždycky tak nadšeně o něčem povídáte, ale pak zapomínáte na všechno ostatní.“

   Jako by vystihla celou mou mužskou podstatu. Soustředěnost přece není špatná věc, když už se jednou podaří navodit. Ale teď, v tomhle kočičím shonu, se mi její slova vrátila. Příliš jsem se soustředil na hostinu přede mnou, že jsem si nevšiml, že koček je nějak málo. Minimálně dvě chyběly. Jedna, co byla věčně neduživá a nechtěla jíst, a druhá, která nikdy neměla dost a dojídala granule po té první. Byly to věrné přítelkyně a pořád byly spolu. Ale teď jsem neviděl ani jednu.

   Rozsvítil jsem v malém obývacím pokoji s kuchyní, do něhož se vcházelo dveřním otvorem na pravé straně chodby, kde jsem teď stál, pozoruje kočky, a pak jsem tam vstoupil. Nic nevypadalo podezřele, ale padl na mě ten jas běžných věcí, které volaly o to, abych je uklidil nebo použil. Nesnáším to každodenní naléhání věcí o své upotřebení. Účelem jejich existence je být k ruce a sloužit tomu, k čemu byly určeny, ale když je člověk nepoužívá, začnou se rychle dožadovat jeho pozornosti. To je taky jeden z důvodů, proč jsem odjel. Nemohl jsem to už vystát.

   Přešel jsem přes chodbu do ložnice, kde jsem již dlouho budoval příčku, která měla oddělit postel u okna od všeho ostatního, aby to vypadalo, že mám o místnost víc, byť mrňavou. Opět jsem rozsvítil a začal zkoumat obsah místnosti. Tady už bylo něco jinak. Něco nepatřičně nepasovalo.

   Nejdřív mne napadlo, že prostě kočky rozházely věci po zemi, a proto ložnice vypadá tak chaoticky. To sice byla pravda, ale ne tak úplně. Právě že v chaosu rozházených věcí byla jedna věc, která se zdála být přímo pravidlem jejich uspořádání. Do vzdálenosti něco kolem metru od skříně naproti dveřím bylo čisto. Neviděl jsem jedinou rozžvýkanou granuli, jediný mokrý flek, ba ani jediný chuchvalec kočičích chlupů.

   Jako by ta skříň kočky začala děsit, zatímco jsem byl pryč, a tak od ní oddálily všechny svoje činnosti. Spočinul jsem na skříni pohledem a zhluboka se nadechl. Beztak jsem tam nechal něco, co se zkazilo a co tam teď roste plísní a zapáchá. Přistoupil jsem tedy blíž a komodu otevřel.

Co jsem uviděl, jsem nečekal a překvapilo mě to. Spatřil jsem jednu ze dvou zmizelých koček. Tu, co nikdy pořádně nežrala. A vždycky byla vyzáblá a viselo z ní břicho.

   Teď seděla, zády opřená o záda skříně, a těžce oddechovala. Počastovala mne děsivým vědoucím pohledem a jednou packou si přejela po obrovském břiše. Zvuk, který vydala, se nepodobal běžnému mňoukání. Byla to spíš směs chrčení a zvuku zívajícího lva.

   Další věc, která mne překvapila, byla řada bílých svíček uspořádaných kolem kočky, jako by skříň měla být nějakým oltářem. Tomu jsem se v duchu zasmál, protože to by bylo přece nanejvýš nesmyslné. Ale mezi svíčkami byly rozsypané spousty granulí z pytle, který ještě nebyl otevřen, když jsem odjížděl. A navíc, ty svíčky byly ohořelé. A pochybuji o tom, že by kočky zvládly samy použít zapalovač, i když mne mnohokrát na balkoně pozorovaly připalovat si cigaretu.

   Můj závěr byl prostý. Někdo tady byl a udělal něco divného. Jednu kočku unesl a druhou násilím vykrmil, zatímco kolem ní vyrovnal svíčky, které zapálil. Moudrý jsem z toho nebyl, ale byla to jediná možnost. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

   Vrátil jsem se na chodbu a přepočítal kočky. Osm. Zmizely ještě dvě. Takže chybí celkem tři a jedna sedí ve skříni. Dobře, teď je hlavně najít.

   Obrátil jsem byt vzhůru nohama. Prohledal jsem úplně všechno, podíval jsem se do každé skříně a police, zvedl všechno ležící oblečení a doufal, že jednu z těch ztracených uvidím. Ale marně.

   Pak jsem dospěl na balkon. Když už jsem tam byl, neodolal jsem a zapálil si. Musím na to přijít. Co se tady, probohy, stalo?

   Chvíli jsem stál a kouřil opřen o zábradlí, ale pak jsem se posadil na staré rozpadající se křeslo, které tu přesně na to čekalo. Když jsem usednul, přišlo mi, že je na křesle něco divného. Bylo nezvykle poškrábané od zvířecích drápů, ačkoli jsem dobře věděl, že jsem dveře na balkon zavíral, když jsem odjížděl. Další divná věc byla jeho změněná poloha. Bylo trochu víc pootočeno doprava, směrem k zábradlí a výhledu na les za domem. Zároveň tak vznikla větší mezera za křeslem, takže by se malé kočičí tělo mohlo protáhnout pod něj.

   Když jsem dokouřil a zatípl oharek do keramického popelníku, který mne pozoroval svým jediným vysochaným okem, vstal jsem a podíval se pod křeslo. K mému zděšení jsem spatřil podivnou hromádku malých předmětů, která nepříjemně zapáchala. Jako by tam něco umřelo.

   Poodsunul jsem tedy křeslo s úmyslem blíže prozkoumat onu hromádku. To jsem neměl dělat. Jakmile jsem to uviděl, jala se mne hrůza, ale i pochopení.

   Ležela tam kupička kostí. Kostí ohlodaných drobnými zvířecími zoubky. Kočičích kostí.

Tehdy jsem všechno pochopil. Proto vypadaly kočky tak vyděšeně a proto tak nadšeně vítaly můj příchod. Proto měly rozedřené packy a stažené ocasy. Protože se bály. Protože se bály, že budou další.

   Vrátil jsem se zpátky do ložnice a znovu otevřel skříň. Rozvalená kočka mne zpražila otráveným pohledem a zívla na znamení, že ji vůbec nezajímám. Vypadala naprosto vyrovnaně, ba dokonce jaksi božsky nade mnou. Těžko se to vysvětluje, ale naháněla mi hrůzu.

   Rozhodl jsem se, že se vyspím a se svěží hlavou se pak rozhodnu, co dělat. Uklidil jsem přivezená zaplněná plátna do komory k ostatním, které stejně nikdy nebudu mít komu prodat, a opřel stojan o dveře koupelny, abych na něj nezapomněl. Vrátil jsem se do ložnice a spočinuv na skříňovém oltáři vyděšeným pohledem, vlezl jsem do postele a rychle usnul.

Probudilo mne vyděšené mňoukání. To a vůně hořících svíček. Prudce jsem se posadil a rozhlédl po místnosti. Pět koček sedělo v půlkruhu před skříní, kde si mezi zapálenými svíčkami hověla ta, co bývala tou nejhubenější, a teď měřila dvakrát, možná třikrát tolik co ostatní.

   Pětice seděla s hlavami přimáčknutými ke koberci a s úctou pozorovala kočku v oltáři. Ta si teď všimla, že jsem se probudil, a probodla mne vražedným pohledem doplněným o zlověstné zavrčení. Nato kočky sedící před ní pozvedly hlavy a všechny se zadívaly na mne. Ve tvářích se jim mísilo zděšení a nenávist se zoufalou prosbou o pomoc. Vyděsil jsem se a utekl z ložnice.

   Můj prvotní instinkt mi dle zvyklosti velel vydat se na balkon a dát si cigaretu. Rozrazil jsem dveře a vstoupil na čerstvý vzduch. V tom mě ale zalil zděšený řev kočky, kterou další dvě před mýma očima porcovaly na kusy. Co mě na tom ale vyděsilo nejvíc, byl fakt, že kousky svojí oběti nesnědené vkládaly do přistavené misky, která měla po stranách přilepené kapičky vosku.

   Nemohl jsem jinak, utekl jsem i z balkonu.

A to je vlastně celé. Teď se krčím za pohovkou v obývacím pokoji/kuchyni a zhrozeně poslouchám rytmické mňoukání koček v ložnici. Řev z balkonu už ustal, takže kočka byla pravděpodobně naporcována a v misce donesena ke skříni, kde nyní slouží jako obětina kočičí bohyni. Slyším hlasité mlaskání a říhání doprovázené hlubokým předením. A do toho zní melodie mňoukání sedmi zbylých oficiantek.

   Teď nevím, co je horší. Jestli to, že moje kočky se uchýlily k absurdním kanibaliským rituálům, anebo fakt, že se naučily otevírat dveře a používat zapalovač. Mám pocit, že v krabičce na polici na balkoně bylo o pár cigaret míň, než kolik by být mělo.

   Takže z mých koček jsou teď i kuřáci? Nebo kouří jen jejich bohyně? Chudáček, takhle dostane rakovinu...