Gustavova smrt

Bylo mi asi pět let, když se to začalo řešit. Mým rodičům bylo divné, že vyprávím své sny, jako by se mi skutečně staly, a že si je pamatuji i dlouhou dobu poté, co se mi zdály. Má matka se rozhodla, že mě vezme k psychologovi a nechá mne vyšetřit. Neříkám, že to bylo příjemné, ale nějakou diagnózu jsem dostal a věděl jsem, na čem jsem.

Chronická lucidní insomnie. Tak tomu říkali. Prý to byl oficiální název pro to, co se mi dělo. Prý tuto „nemoc“ objevil jakýsi učenec z Tureenginovy univerzity v Bermrinxu, kam jsem jel s matkou za svým psychologem. Byl to pro mne velký šok, jet ze své rodné vesnice Lommy na sever do Bermrinxu, hlavního města regionu. Ale později, po letech, jsem sám začal studovat na tamní univerzitě a provádět své experimenty. Ale veškerá motivace, která mne k nim vedla, vznikla té noci.

Chronická lucidní insomnie spočívala v tom, že jsem si každý ze svých snů uvědomoval, a namísto abych se jím nechal ovládat jako ostatní lidé, vědomě jsem jím procházel, jako by to byla jen další verze reality. A taky že byla. Moje sny byly jen další částí bdění, jen v jiných světech než v tom fyzickém. Ačkoli vlastně i tyto světy svým způsobem fyzické byly, ale jen v tu chvíli, když jsem se v nich ocitl. Po probuzení zmizely a většinou jsem se do nich už nevrátil. Ale byly reálné. Věděl jsem to. Byly to jen další úrovně reality, kterými jsem putoval a učil se o životě, zatímco mé fyzické tělo spalo.

Asi není nutné říkat, že tím jsem se rychle vyčlenil z kolektivu svých spolužáků a vrstevníků obecně. Zatímco oni třetinu svého života strávili sněním, které neměli možnost ovládat, já v noci procházel jinými světy a dál byl při vědomí. Vlastně jsem nikdy nezažil spánek takový, jak ho vnímali všichni ostatní. Ale nevadilo mi to. Bylo to to jediné, co jsem znal, a svoje sny jsem miloval.

Hlavní bylo, že jsem v nich nebyl sám. Se mnou, tehdy ještě malou verzí Roberta Yiha, procházel snovými říšemi můj společník Gustav. Ano, ve fyzickém světě to byl pouze plyšák, pouze měkký plyšový kozel se čtyřmi rohy, kterého jsem ve spánku objímal. Ale v noci, jakmile jsem usnul a ocitl se v jednom ze snových světů, Gustav stál vedle mne, zcela reálný a živý, zcela vědomý, a sdílel má dobrodružství se mnou.

Nebyl jsem tedy sám. Měl jsem přítele, jakého jsem dosud nenašel v žádném člověku, a byl jím doprovázen v každém ze svých lucidních snů, jak tomu odborníci říkali. Věděl jsem, že to je jeho skutečná podoba, že plyšové tělo ve fyzickém světě je jen jakýmsi hmotným důkazem existence jeho živého snového já, ale nikdo jiný to nechápal. Můj psycholog to pokládal za zajímavé, nikoli však pravdivé, a všichni ostatní v tom viděli projev mého šílenství. Ale copak může být pětileté dítě šílené? No, to těžko vysvětlíte nevědoucímu lidu.

A té noci, když mi bylo čerstvě dvanáct let, ale oproti svým vrstevníkům jsem měl v podstatě o tři nebo čtyři roky bdění náskok, se to stalo. Zprvu se to zdálo jen jako jeden z dalších vědomých snů v alternativním světě, který jsem měl prozkoumávat s Gustavem po svém boku a zase se vrátit do „reality“, kde on byl pouze plyšovým kozlem. Jenže

bylo to jinak.

Kráčeli jsme ve dvou zmrzlou plání pokrytou tlustou vrstvou sněhu, který nám křupal pod nohama. Procházeli jsme mezi velkými krystaly ledu, jež se pod studeným sluncem blyštěly jako diamanty. Po několika minutách jsem si uvědomil, že jsem ještě před chvílí ležel v posteli, pevně objímaje plyšovou verzi Gustava, a nyní tedy musím být ve snu. V další z jiných realit, kam se člověk většinou dostane jen jednou, ale pokud netrpí chronickou lucidní insomnií, ani si to neuvědomuje a po probuzení na to zapomene.

„Tak jsme zase ve snu,“ oslovil jsem Gustava, jdoucího vedle mne po svých čtyřech kopytnatých nohách, zatímco se mu hlava se zářivě žlutýma očima kývala ze strany na stranu.

„Tak tak,“ přitakal můj společník, „teď ještě zjistit, kam tenhle sen vede. Co myslíš, Roberte?“

Zastavil jsem se a rozhlédl kolem. Ledová pláň pokračovala jenom kupředu, směrem k vysokým horám, ale po stranách a hlavně za námi bylo jen neurčité rudé zrnění označující hranice snu. Musíme tedy jít k horám, protože tam tento snový svět vede.

„Vede do hor,“ řekl jsem v odpověď. „Půjdeme dál,“ pokračoval jsem svým hlasem dvanáctiletého chlapce před mutací hlasivek.

„No to je jasný,“ odpověděl mi Gustav, jako bych řekl něco naprosto evidentního, a dál neochvějně kráčel hlubokým sněhem. Pod nohama nám to praskalo a já věděl, že v horách před námi, kam nás sen vedl, čeká něco, na co nejsem připraven.

Šli jsme dlouho a probrali spoustu věcí. Gustav byl hovornější než obvykle, ale jako vždy vířil svými moudry, z nichž většinu jsem pochopil až o mnoho let později. Tehdy mluvil hlavně o samostatnosti, o schopnosti se odpoutat od dočasných věcí a o překonávání překážek. Nerozuměl jsem tomu, ale dnes už vím, co tím myslel. Mělo mi to dojít dřív a měl jsem se zastavit a nepokračovat k horám. Ale bylo mi pouhých dvanáct let, a byť jsem prožil o třetinu bdělého života více než všichni mí vrstevníci, stejně jsem to nepochopil. A pak

jsme dospěli k horám.

Šli jsme po klikaté pěšině mezi skalními hřebeny. Já vlevo, Gustav napravo ode mne. Po příchodu do hor se na dlouho odmlčel a působil jaksi zádumčivě. Ale tehdy jsem ještě nechápal, jakou to má příčinu.

Stoupali jsme po stezce směrem k vrcholům strmých hor, až jsme se nakonec ocitli na římse, vedoucí podél skalní stěny po mé pravé ruce. Tehdy mne čtyřrohý kozel Gustav předehnal a kráčel přede mnou. Jako by mne vedl. Jako by mne vedl směrem k jeskyni, k níž jsme za nějaký čas cesty po římse dospěli.

Vstoupili jsme dovnitř. Jeskyni tvořil obrovský otevřený prostor uprostřed hory, jakási bublina vzduchu v jinak zmrzlém kameni. Ze stropu i z podlahy trčely krápníky z čirého ledu a v některých prohlubních na zemi byla drobná zamrzlá jezírka. Ze všech stran se odrážely odlesky světla vnikajícího dovnitř rozměrným vstupním otvorem. Bylo to krásné a děsivé zároveň.

Gustav se ode mne odpojil a zdálo se, že něco hledá. Nakonec se zastavil na jakémsi kamenném ostrůvku uprostřed jezírka tvořeného ledem a usedl do tureckého sedu. Jakmile tak učinil, kopyta na jeho předních nohách se změnila na lidské ruce pokryté stejnými černými chlupy jako zbytek jeho těla a on si je položil na kolena. Se svými čtyřmi rohy a žlutě zářícíma očima vypadal v té poloze jako nějaký bůh. Přišel jsem blíž a sedl si naproti němu.

„Už jsi velký, Roberte,“ pravila živá snová verze mého plyšového společníka. „Už zvládneš chodit stezkami snů bez mojí pomoci. Je na čase se rozloučit.“

V srdci mi zavládla nepopsatelná panika. Nechtěl jsem se s ním loučit. Nechtěl jsem o Gustava přijít, ale on věděl víc než já. Vždycky to tak bylo. On byl ten moudrý a já byl tím, kdo se od něho učil. A tentokrát to byla tvrdá lekce. Lekce, na kterou už jsem nikdy nezapomněl.

„Ty... t-ty mě chceš o-opustit?“ zakoktal jsem se. Nevěřil jsem svým vlastním slovům, ale věděl jsem, že to tak je.

„Nechci,“ odvětil Gustav, „ale musím. Věz, že mě to mrzí, ale teď musíš jít touhle cestou sám. Ve všech těch snech jsem ti řekl vše, co potřebuješ. Už není nic, co bych ti mohl dál předat.

Jen jedno mi slib. Slib mi, že se nenecháš ovlivnit tím, co se teď stane, a budeš dál žít svým životem a užívat si ho, jak jen to půjde. Vy lidé žijete příliš krátce a byla by škoda neužít si ten čas, co ti zbývá.“

Pak se odmlčel a já mlčel s ním. Zdálo se mi to jako celá věčnost, ale muselo trvat jen pár vteřin, než se to stalo. Než mne Gustav navždy opustil.

Ozvalo se nepatrné prasknutí odkudsi zhora a než jsem se tím směrem stačil podívat, ulomený krápník proťal Gustavovu lebku. Čtveřice jeho rohů se rozdělila na poloviny a každý jejich pár se vzdaloval na opačnou stranu. Ale

tím to nekončilo. Obrovský ledový rampouch pokračoval dál a projížděl celým jeho sedícím tělem. Rozťal Gustavův trup a pokračoval do jeho břicha. Obě poloviny těla mého živého plyšového kozla se stáčely do stran, jako když loupete šlupku od banánu. Pak dospěl stalagmit z ledu až ke kamenné podlaze jeskyně a zabodl se do ní. Gustavovo tělo se nadobro rozpůlilo a rozpadlo se do stran. Jenže

to nebylo všechno. Chvíli se mi zdálo, že se nic neděje a už se ani dít nebude, ale pak jsem si všiml, jak se jeho osrstěná kůže svrašťuje a padá k zemi. Odhalovala tak jeho vnitřnosti tvořené beztvarým, temně zeleným slizem, který se začal rozpínat do všech stran. Za chvíli jsem před sebou měl jen dvě neforemné hroudy brčálové slizkosti a velký rampouch trčící ze země mezi nimi. A pak

jsem se hrůzou probudil.

Doufal jsem, že to byl pouze zlý sen, pouze krutá noční můra, ale narozdíl od většiny ostatních lidí jsem moc dobře věděl, že takhle to nefunguje. Věděl jsem, že sny jsou skutečné a lidé jim pouze přisuzují nálepku nereálnosti, protože je neprožívají vědomě. Ale to je pouze jejich chyba.

Shodil jsem ze sebe peřinu a pohlédl na Gustava ve své polospící náruči. I ve své plyšové formě byl roztržen vedví a namísto vycpávky, kterou bych uvnitř jeho hmotného těla čelal, z něj vytékala vazká zelená substance a vytvářela lepkavou louži na mém prostěradle. Gustav byl mrtvý. Byl pryč. Už ho nikdy neuvidím!

Nebudu popisovat, jak zoufale jsem se snažil ho oživit. Dalšího dne jsem ho nacpal vatou a obě poloviny k sobě sešil. Nevypadal úplně jako dřív, ale byl si hodně podobný. Ale v žádném dalším snu už se mnou nebyl. Můj čtyřrohý plyšový kozel zemřel a já snovými světy musel dál bloudit sám. Sám ve svojí oddělenosti od ostatních lidí, sám ve svojí asociální bublině.

A tehdy se zrodila ona myšlenka. Když jsem se svěřil rodičům i psychologovi, vysmáli se mi. Byl to jen sen, říkali. Věříš nesmyslům, říkali. Ale já věděl, že to byla pravda. Gustav byl mým jediným přítelem a teď je mrtvý. A ti zlí lidé se vysmívají mému žalu.

Ale já jim ještě ukážu. To já se budu smát, až se všichni utopí v tom samém slizu jako můj jediný přítel. V tom slizu, který ho tvořil a který po něm zbyl, když zemřel. Postarám se o to, aby se v něm utopili. Aby se utopili ve slizu smrti.