Gustavův trůn

Když se Robert Yih probral, stál na mrtvé šedivě béžové planině plné různých kusů plechu. V dálce ležely zřícené kolosy dávno padlých mrakodrapů a po zemi se válely traverzy, šrouby a podobné kovové předměty. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu, který dodával pláni její barvu. V prudkém větru se v prachu vytvářely jednotlivé drobné duny, které jako vlny na vodě putovaly mrtvou planinou. Nevěděl jak, ale věděl, že prach je radioaktivní. Cítil to. Jak se jím prodíral zdánlivě náhodným směrem, zřetelně vnímal, jak ho prach pálí do nohou i přes látku tlustých kalhot a deformuje jeho kůži.

Musel rychle jednat. Musel se ukrýt někam do bezpečí, kde mu vítr nebude vmetávat prach do tváře a postupně mu krást život. Musí se ukrýt do podzemí. Ale kudy?

Prodíral se prachem, který mu spaloval kůži pod kalhotami, prodíral se radioaktivním popelem zbylým po nějaké šílené katastrofě, a jak se rozhlížel kolem, na obzoru vnímal rudozelené zrnění. A to znamenalo jediné. Okraje snu.

Tohle celé se mu tedy zdá a on je jako vždy plně při vědomí a ví, že pokud nebude následovat příběh snu, zůstane tady navěky. Jen v jednom směru se nad obzorem ono zrnění nevznášelo, takže věděl, že tím směrem sen pokračuje. Že tím směrem má jít.

Pokračoval v cestě a zakopával o ocelové traverzy ponořené v snad půlmetrové vrstvě smrtícího prachu vlnícího se ve větru. Ten foukal přímo proti němu a bičoval jeho tvář, na níž zanechával drobné popáleniny. Robert postupoval dál, až došel k místu, kde ze země trčelo dvé pokroucených kolejnic. O kus dál se kolejnice zanořovaly do prachu a on cítil, jak o ně jeho boty naráží. A protože viděl, že stěny snového světa pokračují stejným směrem jako desítky let staré koleje místy vystupující z karcinogenního prachu, vydal se podél nich.

Postupoval dlouho a daleko a po nějakém čase se vrcholy kolejnic vynořily z prachu, takže jasně viděl jejich dvě linky vinoucí se mrtvou planinou. Následoval je bez přemýšlení, jen trochu dumal, co ho čeká dál. Neměl moc nad svými sny, nebyl jejich režisérem, ale moc dobře věděl, že jen on určuje, jak se v nich zachová.

Koleje vedly daleko, občas se stáčely mezi troskami zřícených domů pohlcených smrtícím prachem, ale víceméně vedly stále rovně. Občas se zanořovaly do prachu, ale po pár metrech se zase vynořovaly a pokračovaly dál. Ale v jednom místě se už nevynořily.

Robert šel dál a čekal, kdy zase koleje najde, ale pak na obzoru před sebou uzřel další stěnu snu. To bylo divné. A koleje nikde. Ať botami prozkoumával povrch pod vrstvou prachu sebedůkladněji, nic nenacházel. Otočil se tedy a vracel se zpátky k místu, kde koleje zmizely.

Když se vrátil k poslednímu bodu zanoření kolejnic, schválně zašátral botou v prachu za nimi. A jako by to dopředu tušil, kolejnice se zde zanořovaly do země a mizely pod povrchem.

To nemůže být jenom tak, říkal si, tam dole něco je. Prozkoumal tedy nejbližší okolí a v jednom místě objevil v prachu traverzu, z níž zespodu cosi trčelo. Tou dobou už ho nohy neskutečně pálily a on měl pocit, že se mu bolestí za chvíli podlomí kolena. Sehnul se a vzal za to, co se ukázalo být neuměle, hrubě kovanou pákou. Zatlačil ji k zemi a za ním se zvedl oblak prachu.

Když se otočil, uzřel, že v místě, kde se kolejnice zanořovaly pod povrch, se otevřel čtvercový poklop a prach se propadl dovnitř. Nebylo jiné cesty. Musel vstoupit. Dolů. Do podzemí.

****

Robert Yih, tehdy ještě malý chlapec, procházel podzemním městem uvnitř vlastního snu a nestačil se divit, co jeho představivost dokázala vytvořit. Byla to vůbec jeho představivost? Nebylo to něco jiného? To nedokázal říct. Ale jedno věděl jistě. Bylo to úchvatné.

Vysoké úzké ulice se křížily ve spletitém labyrintu kovových domů, mezi nimiž se vypínaly kovové mosty a tenké lávky. Odevšad trčely orezlé plechové trubky a bylo zřetelně slyšet, jak jimi cosi proudí. Snad voda, snad pára, snad něco úplně jiného, anebo všechno z toho. Město mohlo mít snad pět nebo šest pater a na jeho dně se rozprostíraly kanály špinavě zelené vody, v níž plavaly drobné světélkující tečky.

Po římsách na obvodech domů a po všech můstcích pobíhaly snad stovky drobných lidí ve složitých oblecích, přičemž většina z nich měla na tvářích plynové masky s jakýmisi nadouvajícími se pytli po stranách, které jim dodávaly jakýsi nádech psího vzhledu. Všichni někam spěchali, jen před některými domy v nejnižších patrech, které patrně byly hospodami, se drobní šediví staříci opírali o zábradlí, pozorovali fosforeskující kanály pod sebou, hovořili a bafali ze svých ocelových dýmek.

A Robert obezřetně nakračoval po římsách nejvyššího patra, aby si ho nikdo nevšiml, a snažil se přijít na to, kam sen vede a kam se má vydat dál. Jenže

hledat ani nemusel.

Zatímco se rozhlížel kolem a přemítal, kam se vydat dál, ucítil na pravém rameni pevné sevření. Chtěl se vyprostit, ale nešlo to. Když se otočil, uviděl vysokého muže, vyššího než všichni obyvatelé podzemního města, celého ponořeného v jasně žluté, lesklé kápi s kapucí na hlavě, přes niž mu nebylo vidět do tváře. A za ním stáli dva další, nachlup stejně vypadající muži. Chtěl se odvrátit a dát se na útěk, ale i na druhé straně římsy teď stála další pětice totožných můžu ve žlutavých kápích, kteří se k němu rychle, neslyšně přibližovali.

Zachvátila ho panika. Nevěděl, co má dělat a jak se z této situace dostat, ale než stihl nějak zareagovat, přetáhli mu přes hlavu černý pytel a Robert upadl do bezvědomí.

Když se probral prudkým návalem světla, jak mu pytel strhli z hlavy, zběsile mrkal a rozhlížel se kolem sebe, dočista zmatený změnou prostředí. Ocitl se v obrovském sále z tmavého kamene s jasně bílými žilkami nějakého kovu, jehož strop nesly tucty gigantických podpěrných sloupů ve čtyřech řadách dělících od sebe pětici lodí snižujících se do stran. Daleko na druhé straně dlouhého sálu stál obrovský trůn z černého obsidiánu a na něm seděl on...

****

Na obsidiánovém trůnu seděl obrovský čtyřrohý kozel v tureckém sedu s lidskýma rukama pokrytýma hustými černými chlupy namísto předních nohou. Levou ruku měl položenou na koleni a druhou si přejížděl po dlouhé stříbřité bradce sahající mu téměř až do klína. Se svými čtyřmi rohy a žlutě zářícíma očima vypadal v té poloze jako nějaký bůh.

Kultisté ve žlutých kápích, jasně kontrastujících s okolní temnotou prostupující trůnním sálem, zbožně klečeli ve čtyřech postranních lodích v několika řadách s rukama na zemi před sebou a čely se dotýkali podlahy. Mohly jich být celé stovky. A všichni hluboce hrdelně chrčeli ve znepokojivě nepravidelném rytmu. Robert povstal ze svého pokořeného kleku a omámeně vykročil směrem ke kozlímu bohu.

Když došel dostatečně blízko, už si byl téměř jistý. Dávalo to smysl. Byl ve snu. A to znamenalo jediné.

„Gustave... jsi to ty?“ zeptal se.

A obrovský kozlí bůh se čtyřmi dlouhými rohy a žlutýma uhrančivýma očima se usmál a odpověděl.

„Roberte, Roberte. Já ti říkal, že nemáš bloudit sny beze mě. Málem jsi tam nahoře umřel. Ale teď už je dobře, já tě ochráním...“

****

Když se Robert Yih, tehdy ještě malý chlapec s velkými sny a nadějnou budoucností, probudil, svíral mezi zuby ocas svého plyšového kozla se čtyřmi rohy a ústa měl plná chlupů.

Spěšně se posadil a začal je vykašlávat, ale protože to nešlo úplně dobře, musel si některé rukama seškrábat z jazyka.