Frekventovaná trať

Za tři měsíce mi mělo být osmnáct. Zatím jsem byl chlapec, ale měl jsem se stát mužem. Měl jsem mít před sebou ještě dlouhou cestu životem. Měl jsem si užívat a trpět během mnoha dalších dní. Ale nakonec jsem jenom trpěl a trvalo to jen chvíli.

Když jsem přišel na nádraží, vystoupal jsem z podchodu na první nástupiště. Jedno z pouhých dvou po obou stranách kolejiště. Nádraží bylo malé, protože to byla vlastně jen zastávka. Hlavní nádraží onoho velkoměsta bylo daleko na východě a tudy projížděl vlak jen jednou za čas.

Ale právě ve chvíli, kdy jsem na nástupiště dospěl, vlak tudy jel. Svištěl po druhé koleji, po té vzdálenější ode mne, která přiléhala k druhému nástupišti. Tohle bylo na severní straně zastávky, druhé na jižní. Vlak mohl mít snad deset, možná dvanáct vagonů (nepočítal jsem je), ale když odjel, naskytl se mi děsivý pohled.

Na jižním nástupišti stála nepříliš stará žena, snad dvacátnice, která třímala v ruce zkrvavenou sekeru a sama byla pokryta krví. V pravém rukávu měla širokou trhlinu a pod ní hlubokou krvavou ránu. Tvář měla černou popelem nebo něčím podobným. Rychle, sípavě dýchala a jakmile vlak odjel, podívala se přímo na mě. V kolejišti před ní leželo lidské tělo, nebo spíš jen hromada kostí a masa rozjetá před chvílí projedším vlakem. A žena stála nad mrtvolou s šíleným výrazem ve tváři. Bylo jasné, že toho člověka shodila dolů ona.

Žena začala zběsile gestikulovat. Mávala rukama a sekyrou v jedné z nich a celou dobu se dívala na mne. To mi stačilo, abych pochopil, že za další oběť si vybrala mne. Otočil jsem se a znovu vběhl do podchodu. Ale ještě než jsem do něho vstoupil, ohlédl jsem se a uviděl, že žena běží přes koleje za mnou. Nebylo času nazbyt, musel jsem utéct.

Vyběhl jsem ze zastávky a utíkal pryč směrem na severovýchod. Dlouhá rovná ulice mne vítala svou přelidněností a když jsem se ohlédl, žena uháněla za mnou, krvelačně mávajíc zkrvavenou sekyrou v ruce.

Dlouho jsem postupoval stejnou ulicí, snad to mohl být celý kilometr, ale pak jsem zahnul do jedné úzké postranní uličky napravo v naději, že si toho nevšimne a bude pokračovat rovně. Ale chyba lávky. Žena zahnula za mnou a já dál pokračoval ve vystrašeném útěku před šílenou vražedkyní. Jen teď jsem už neběžel přehlednou širokou třídou, ale úzkou temnou uličkou mezi vysokými domy.

V jednu chvíli se ve zdi přede mnou objevila trčící kovová tyč. Zřejmě pozůstatek nějakého lešení nebo snad oddělená část vnitřní konstrukce budovy. Každopádně jsem nestihl uhnout a kus zrezivělého kovu mi proťal kůži na pravé paži i rukáv nad ní. Ale utíkal jsem dál a zrychloval, jak jen mi síly stačily.

Za chvíli jsem přeběhl přes železniční přejezd a ocitl se na jižní straně trati. Ale to bylo nepodstatné. Žena byla stále za mnou a dál mávala svou krvavou sekerou. Musel jsem jí uniknout, co nejdříve to bude možné. Na příští křižovatce jsem tedy znovu zahnul doprava a vklouznul do další temné uličky.

Začal jsem se ohlížet stále častěji, ale žena se držela stále ve stejné vzdálenosti za mými patami a já začínal věřit, že jí nemám šanci uniknout. V jednu chvíli, když jsem otočil hlavu, abych si ověřil, že je stále za mnou, jsem přehlédl nízký komín trčící ze země přede mnou a schytal oblak hustých černých sazí přímo do tváře. K tomu jsem cítil, jak mi uniká síla z pravé ruky díky enormnímu krvácení.

Než jsem se nadál, doběhl jsem zpátky na nádraží. Tedy, vlastně na zastávku. Jenže teď jsem přiběhl z jižní strany a byl na opačném nástupišti něž předtím. Zastavil jsem se na jeho okraji a váhal, jestli pokračovat doprava či doleva, abych před ženou unikl. V tu chvíli se přiřítila na nástupiště a běžela přímo proti mně se sekyrou hrozivě zvednutou nad hlavu.

Něco na mě zakřičela, snad „hnůj“, i když možná to spíše bylo „stůj“. Já zmraženě stál na samé hranici perónu a snažil se nespadnout dolů do kolejí. Žena se přiblížila ke mně a aniž by se zastavila, natáhla se volnou rukou po mém zápěstí. Jenže

já stihl uhnout a žena se zřítila do kolejiště za mnou. Teď ležela v kamenech a kovových kolejnicích a snažila se zvednout. Natáhla ke mně ruku se sekyrou a prosila mne, abych ji vytáhl nahoru.

Uchopil jsem topůrko sekery, již ke mně natahovala, a chtěl jí pomoci vstát, ale v tu chvíli zahoukal od západu vlak a než jsem stihl zareagovat, přiřítil se až k nám a ženu přejel. Mohl mít snad deset, možná dvanáct vagonů (nepočítal jsem je). Zatímco projížděl, já se napřímil a šokovaně hleděl na svůj odraz v jeho míhajících se oknech.

Moje postava třímala v ruce zkrvavenou sekeru a sama byla pokryta krví. V pravém rukávu jsem měl širokou trhlinu a pod ní hlubokou krvavou ránu. Má tvář byla černá od sazí z nízkého komína, o nějž jsem během svého útěku málem zakopl. Rychle, sípavě jsem dýchal, jak jsem byl vyčerpaný z předchozího dlouhého běhu.

Jakmile vlak odjel, přímo před sebou jsem uviděl ženu. Na protějším severním nástupišti stála bytost na vlas podobná té, která mne ještě před chvílí pronásledovala se sekerou v ruce, jen tahle byla upravenější a nepoznamenaná dlouhým útěkem tak jako já nyní.

A v kolejišti přede mnou zatím leželo tělo té ženy, která mne dosud honila, ale spíš to byla už jen hromada kostí a masa rozjetá před chvílí projedším vlakem. A já tam jen stál nad mrtvolou své pronásledovatelky, šokován, že vidím její úhlednější kopii přímo před sebou.

Začal jsem na ženu mávat, abych jí naznačil, že se má od kolejiště držet dál, jinak ji vlak taky přejede, zatímco se mi sekyra v ruce kývala ze strany na stranu. Žena si ale mou gestikulaci nějak špatně vyložila, otočila se a vběhla do podchodu. Rozběhl jsem se tedy za ní ve snaze ji varovat před krutým osudem, který potkal její dvojnici.

Žena vyběhla ze zastávky a utíkala pryč směrem na severovýchod. Dlouhou rovnou ulicí přede mnou utíkala a já uháněl za ní, zatímco se mi zkrvavená sekyra kývala v unavené ruce.

Žena dlouho postupovala stejnou ulicí, snad to mohl být celý kilometr, ale pak zahnula do jedné úzké postranní uličky napravo a zdálo se, že se mi snaží uniknout. To bylo ale samozřejmě absurdní, protože já ji chtěl pouze varovat, nikoli jí jakkoli ublížit. Zahnul jsem za ní a žena dál pokračovala ve svém vystrašeném útěku. Jen teď už jsme neběželi přehlednou širokou třídou, ale úzkou temnou uličkou mezi vysokými domy. Bylo zvláštní, že naprosto přesně kopírovala cestu, kterou jsem předtím já utíkal před ženou, která jí byla téměř dokonale podobná a která se mne pokoušela zabít.

V jednu chvíli žena přede mnou narazila na trčící kovovou tyč, o kterou jsem si předtím sám roztrhl paži i rukáv nad ní. Ale utíkala dál a zrychlovala, jak jen jí síly stačily.

Za chvíli přeběhla přes železniční přejezd a ocitla se na jižní straně trati. Já stále utíkal za ní a v ruce se mi vysílením z druhého kola běhu mátožně kývala krvavá sekyra. Na příští křižovatce žena znovu zahnula doprava a vklouzla do další temné uličky.

Stále častěji se za mnou ohlížela, ale já se držel stále ve stejné vzdálenosti za ní, neschopný se k ní v jejím úprku dostatečně přiblížit, abych na ni mohl promluvit. V jednu chvíli, když otočila hlavu, přehlédla onen nízký komín trčící ze země, z něhož se předtím vyvalill oblak hustých černých sazí přímo do mé tváře, a teď se jí stalo to samé.

Z pravé ruky jí mezitím proudil mocný potok krve a mně bylo jasné, že už taky pomalu ztrácí síly.

Za chvíli žena doběhla zpátky na nádraží. Tedy, vlastně na zastávku. Jenže teď přiběhla z jižní strany, kam jsem předtím před její dvojnicí utekl i já. Zastavila se na okraji nástupiště a zdálo se, že váhá, jestli pokračovat doprava či doleva. Přiřítil jsem se na nástupiště a bylo mi jasné, že ženě už nezbývá mnoho času. Běžel jsem přímo proti ní a nevědomě jsem zvedal sekeru nad hlavu.

Zakřičel jsem na ni co nejzřetelněji krátké „stůj,“ abych ji varoval před tím, co ji čeká. Ale žena zmraženě stála na samé hranici perónu a konsternovaně na mne zírala. Přiblížil jsem se k ní, a aniž bych se zastavil, natáhl jsem se volnou rukou po jejím zápěstí, abych ji stihl strhnout od okraje nástupiště a zabránit její smrti. Jenže

ona uhnula a já se zřítil do kolejiště za ní. Teď jsem ležel v kamenech a kovových kolejnicích a snažil se zvednout. Natáhl jsem k ní ruku se sekyrou a poprosil ji, aby mne vytáhla nahoru.

Žena uchopila topůrko sekery, již jsem k ní natahoval, a chtěla mi pomoci vstát, ale v tu chvíli zahoukal od západu vlak a než stihla zareagovat, přiřítil se až k nám a přejel mne.

Jaká ironie! Já se tu snažím onu ženu zachránit před přejetím vlakem a sám se jím nechám srazit!

Poslední věc, co jsem viděl, než mne vlak dočista rozmasakroval, byl člověk, který jako by z oka vypadl tomu, co jsem celé roky vídal v zrcadle, a jenž právě přišel na severní nástupiště a nezaujatě pozoroval projíždějící vlak.