Fenomenologie rána
2022
Beze světa
_
Každé ráno tam je. Vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Stojí před fakultou a kouří. Není důvod s ním mluvit, a tak to nikdo nedělá. A on tam jen stojí a kouří.
Hlavou se mu míhají stovky myšlenek, které pořád začínají, ale nikdy nekončí. Vzduch kolem něj smrdí dehtem a on se dívá do země. Když kolem něho někdo projde, jen dlouze mrkne, aby po tu dobu, kdy má před sebou jiného člověka, měl oči zavřené. A tak tam stojí a kouří.
Každé ráno se to opakuje. Každé ráno přichází zbytečně brzo, aby si mohl v klidu vychutnat svoji první cigaretu. První i poslední vždy vykouří před fakultou. Bylo by příliš nudné ho sledovat, než aby to někdo dělal. Stojí na místě, kouří a kolem něj se míhají čerstvě probuzená těla. Masy masa v pohybu, shluky životnosti ve tvaru lidí. A on stojí v jejich nekončícím proudu, zírá do země a kouří.
Jednou za čas ho někdo pozdraví, ale toho si většinou nevšimne. Předpokládá, že pozdrav není namířen k němu, a tak dál stojí a sleduje chodník. Ještě řidčeji se stane, že on sám někoho pozdraví, ale to zase ten druhý nepředpokládá, že by byl zdraven právě on sám a jeho si nevšímá. A tak to chodí každé ráno.
Nyní je také ráno. Univerzitní město se probouzí k životu a polospící studentstvo se komíhá ulicemi. A on tam zase stojí, v ústech se mu mísí chuť vypité kávy s cigaretovým kouřem a pozoruje chodník před sebou. Občas zabloudí pohledem k espézetkám před ním stojících aut, aby si je přečetl a záhy na ně zase zapomněl. Jako vždy kolem něho proudí čerstvě probuzení lidé, nevrlí z brzkého vstávání, a on chvílemi zadržuje dech, aby nevydechnul kouř do obličeje někoho, kdo zrovna kráčí před ním.
Je tady, tady na té ulici, tady mezi těmi lidmi, ale zároveň tu není. Je uzavřen ve své hlavě, kde pozoruje neutuchající vír myšlenek, a přitom kouří. Není na tom nic zajímavého - tedy, pokud nejste fenomenolog. On si poklidně existuje ve dvou různých světech, v tom fyzickém a tom vnitřním, pozoruje zem před sebou, kouří, přemítá, přemítá každou chvíli nad něčím jiným, a pak vydechne. Pozoruje rozplývající se kouř, který mu vyšel z úst, potom se znovu nadechne přes filtr cigarety a po čas, kdy má ústa plné kouře, je plně ponořen do svých myšlenek. Je to nekonečný koloběh. Chvíli existuje fyzicky, chvíli nikoli. Chvíli má kouř i mysl uvnitř, chvíli vně. A tak se to pořád opakuje.
Najednou sebou cukne, jak mu cigareta dohoří až k prstům a popálí ho. Tehdy ji zatípne a s prázdnýma rukama opět stočí pohled na zem. A pak, pak chvíli váhá, aby nakonec zalovil v kapse, vytáhl drobounký bloček a propisku a začal psát. Zatímco vestoje píše, kolem se dál míhají lidé a tento živoucí pohyb ho plní pocitem, že žije také...
A tak tam stojí a píše, až psát přestane a vypraví se dovnitř, do budovy, před níž celou dobu stál, aby se posadil a poslouchal přednášku. Když přednáška skončí, opět vytáhne svůj bloček a připíše poslední větu, z nějakého důvodu naprosto shodnou s tou, která nyní bude následovat. To je ale blbost, co?
(...)