Farma

Nevím, jak jsem se tam dostal ani proč jsem tam nakonec šel. Jediné, co vím, je, že to byla chyba.

Bloudil jsem lesem — jako často poslední dobou — a myslel na svou kočku. Čeká na mě doma na zahradě a pravděpodobně loví myši, které se koncem jara zase probudily k životu. Jediná bytost opačného pohlaví, jež se se mnou nebojí pomazlit. Malá chlupatá hromádka štěstí s uslzenýma očima. Rozkošný tvor s bílým koncem ocasu na jinak černozrzavém těle, který se houpe za její chůze. Zbožňuju ji. A ona s tím nemá problém, což je ohledně mojí osoby dost vzácné.

Bloudil jsem lesem — trochu jinou trasou než jindy — a uviděl v dálce rozlehlou mýtinu s pěkným, polorozpadlým stavením. Nejsem Jeníček z pohádky, nemám žádnou Mařenku a nevěřím v existenci perníkové chaloupky. Ale přece na tom bylo cosi divného. Přece jsem se bál přiblížit. Avšak zvítězila moje zvědavost a já se proplétal mezi stromy, dokud jsem nedorazil na mýtinu.

Mohla mít dobré tři čtyři hektary a celou ji pokrývaly ohrady a drobná pole kolem velké členité budovy. Obvod farmy byl jasně ohraničen vnějším plotem po všech stránách vzdáleným zhruba deset metrů od prvních stromů a kraje mýtiny. Před opuštěným stavením se zčásti propadlou střechou stál jediný strom, vysoká košatá švestka bující plody.

Obešel jsem kus plotu a přesvědčil se, že farma je skutečně opuštěná. Pak jsem jednou z kovových branek dřevěné ohrady vstoupil dovnitř. Procházel jsem mezi drobnými kusy oplocené země, některými doplněnými o malý domek pro přespávaní chované zvěře, a nahlížel dovnitř. Všude bylo mrtvo, jen ležící kostry dávno pošlých tvorů obrůstající mechem. Pouze v jedné ohradě pobíhalo pár neduživých slepic, které ve vysoké trávě zběsile hledaly něco k snědku.

Na druhé straně za domem bylo pole zabírající snad třetinu celé mýtiny, prorostlé hustou kukuřicí s bohatými klasy, z nichž některé byly protkané hodujícími brouky a housenkami. Na jedné straně sahalo až k domu, takže pokud bych chtěl projít na opačnou stranu stavení, musel bych se prodírat vysokou kukuřicí. Vrátil jsem se tedy před dům a chtěl vstoupit dovnitř. Jenže

v tu chvíli můj pohled upoutala velká plodící švestka. Přistoupil jsem k ní, natáhl se a jeden zářivý plod utrhl. Švestka měla rozměr snad celé mé pěsti a přes její velikost jsem nebyl schopen ji sevřít v prstech. Vypadala zdravě a šťavnatě. Neodolal jsem jejímu lákání a zakousl se do ní.

Sladká šťáva mi naplnila ústa spolu s metaforickým masem švestky. Bylo to opojné. Jako bych pojídal ambrózii. Cítil jsem se naprosto blaženě a na tu chvíli zapomněl na všechny trable, jimiž jsem si poslední dobou procházel. Snědl jsem ještě další tři sousta a dál jsem nemohl. Zamotala se mi hlava a já se zády opřel o kmen stromu. Stromu s podivnými halucinogenními plody, jak jsem nakonec usoudil. Ale v tu chvíli jsem to ještě nevěděl.

Chvíli jsem tam jen stál, opřený zády o strom a pozoroval zbytek velké švestky v ruce. Jako by z ní nic neubylo. Pořád byla rozměrná a nesnědnutelná. A v místech, kde byla její slupka narušena mými zuby a bylo vidět dovnitř, se cosi pohybovalo. Nebo spíš vlnilo. Jako by švestka byla živá a snažila se co nejrychleji zregenerovat a zacelit mnou způsobenou ránu.

Udělalo se mi z toho pohledu špatně, zahodil jsem švestku co nejdál od sebe a odlepil se od stromu. Proč jsem sem přišel? Abych se podíval dovnitř. Tak to taky udělám!

Prošel jsem kovovým rámem dávno odlomených dřevěných dveří. Ocitl jsem se v příjemném chladném příšeří. V prostoru zaplněném zápachem plísně a trouchniviny. Jak opojná vůně!

Nejdřív jsem se vydal chodbou doleva a nalezl dvě věci. Jednak pokoj, kdysi zřejmě dětský, dnes pokrytý mechem a zástupy stříbřitých stonožek, jednak žebřík na půdu, kde nebylo nic než sto let stará sláma. Páchlo to tu výkaly a já tušil, že tu má hnízdo nějaká kuna nebo tvor jí podobný. Slezl jsem dolů ze žebříku a pokračoval na druhou stranu domu.

V jednom místě byl průchod do něčeho, co dřív mohlo být chlívkem. Vedle sebe tu ležely kostry dvou prasat a kozy, pokryté mechem a rozežrané hmyzem. Jen v té kozí lebce zbylo jedno oko, kupodivu téměř neporušené, které mne pozorovalo svou obdélníkovou zornicí. Zlatozelené oko dávno mrtvého zvířete. Vrátil jsem se zpátky do budovy.

Následovala kuchyň, ve dřezu leželo nádobí snad celé dekády čekající na umytí. Teď z něho bylo jedno velké mraveniště s orezlou pánví místo střechy. Některá dvířka linky byla otevřená a já viděl plastové obaly od potravin, které se prodávaly dávno před mým narozením a staly se oběťmi nájezdů hmyzu. Za kuchyní už — kromě špajzu — zbývala jen jediná místnost. Ložnice.

Vstoupil jsem dovnitř a uzřel velkou manželskou postel, v jednom rohu propadlou až k podlaze. I tady lezly po zemi celé regimenty hmyzích občanů tohoto státu nikoho, jímž se dům stal. Vedle postele stála komoda s vytahanými šuplíky a před ní ležela jediná lidská kostra. Ležela na hrudi a měla zlomených několik žeber a já hloubal, jak asi mohl onen člověk zemřít. Ale skelet byl dlouhý a s velkou lebkou, takže jsem usoudil, že kdysi to byl muž. Ale nemohl jsem to vědět jistě.

Chtěl jsem se otočit a vydat se zpátky, opustit dům a pokračovat ve svém bezcílném bloudění rozlehlým lesem. Ale v půli otočky jsem se zarazil. Na zdi, jež byla jistě zadní stěnou domu, viselo zrcadlo. Viděl jsem v něm svůj obraz. Obraz ne příliš starého muže, s navzdory svému věku naprosto strhanou tváří a pohledem zoufalce nad temnými půlměsíci váčků pod očima. Jak dlouho jsem se neoholil? Jak dlouho jsem nepohlédl do zrcadla? Jak dlouho jsem s nikým nemluvil? Odpověď ani na jednu z těch otázek jsem neznal. Ale o to teď nešlo. Něco bylo špatně.

Není to zrcadlo nakřivo? Ne, v tom to nebude. Není příliš špinavé a pokryté pavučinami? Je, ale v tom to taky není. Není divné, že za svým odrazem nevidím místnost, ve které stojím, ale kukuřičné pole? Ano, to bude ono.

Když jsem si to uvědomil, ucítil jsem podivný palčivý strach. Jako by to bylo zrcadlo a okno zároveň. Na jednu stranu jsem viděl obraz svého vlastního těla, jímž jsem vždy opovrhoval a vysoko nad něj stavil svou mysl, na druhou stranu jsem ale v zrcadle neviděl nic z toho, co bylo kolem mne, jen vysokou kukuřici vlnící se v mírném větříku tam venku. Že by ta švestka byla otrávená?

Prudce jsem odtrhl zrak od zrcadla a rozhlédl se po místnosti. Předtím jsem si toho nevšiml, ale všechny obrysy se nepatrně vlnily a světlo dopadající dovnitř vyskleným oknem mělo podivnou, narůžověle rudou barvu. Otočil jsem se zpátky k zrcadlu a seznal, že ono vlnění kukuřice asi nebude způsobené větrem. Odpovídalo mihotání všech předmětů kolem mě a vlnilo se ve stejném rytmu. V rytmu tlukotu mého srdce. A ten se začal zrychlovat.

V tu chvíli mne přemohla má vlastní zvědavost a já udělal krok směrem k zrcadlu. Nestalo se nic. Jen můj odraz se zvětšil a přiblížil. Udělal jsem další krok. A ještě jeden. Najednou jsem stál před samotnou skleněnou plochou zrcadla a díval se do vlastních očí, jejichž duhovky oproti těm mým nabraly jemný zelený odstín. Natáhl jsem ruku před sebe a

dotkl se zrcadla. Nejdřív jsem si myslel, že cítím jeho povrch, ale když jsem po něm chtěl přejet výš, ruka se mi najednou propadla dovnitř, do zrcadla, za stěnu domu. V tu chvíli jsem už ničemu nerozuměl. Zmocnil se mě neskutečný strach a panika a já cítil, že se blíží záchvat. Odpojím se, omdlím a svalím se tady na podlaze. A nikdo mě nenajde, protože tohle místo snad není ani na mapě.

Ale nestalo se. Namísto toho jsem, zmítán obsesivním nutkáním prozkoumávat neznamé, zatlačil rukou dál a nahmatal kukuřičný klas. V zrcadle jsem ruku ale neviděl. Byla tam jen paže, která nad loktem splývala s tou mou, která byla skutečná. Skutečně byla skutečná? Nevím. Teď už nevěřím ničemu.

Udělal jsem krok a zaplul do zrcadla i svou nohou. Natáhl jsem druhou ruku a rovněž nahmatal kukuřici. Tentokrát to byl silný stonek obalený listy. Půlka mého těla byla v místnosti před zrcadlem, půlka byla kdesi za ním. Už bylo pozdě váhat. Udělal jsem krok i druhou nohou a poslední, co jsem viděl, než má hlava prošla zrcadlem, byl odraz mých vlastních očí vířící jedovatými odstíny zelené.

Najednou byla všude jen kukuřice. Vysoko nade mne se tyčily stvoly oné obilniny a její listy se mi otíraly o tváře. Zacouval jsem zase zpátky, ale nešlo to. Narazil jsem zády na dřevěnou stěnu domku. Zrcadlo nikde, úniková cesta taky. Musím tedy obejít dům podél zdi a vyjít z kukuřičného pole, blesklo mi hlavou.

Vyrazil jsem doleva a celou dobu se rukou dotýkal stěny, abych ji neztratil. Do tváří mne šlehaly dlouhé kukuřičné listy a někdy i klasy, co nevyrostly dostatečně vysoko. Ale v jedné chvíli se mi mezi prsty a zeď z hnijícího dřeva zapletl tlustý stonek kukuřice. Musel jsem se stěny pustil a za rozstlinou se jí opět dotknout. Jenže

to se nestalo. Jakmile jsem přerušil dotek z hranicí domu, ona zmizela a já už ji nemahmatal. Otočil jsem se a přistoupil na místo, kde měla být stěna. Ale nebyla tam. Zmizela. Všude byla jen vysoká kukuřice, přes kterou jsem neviděl kolem. Nic než kukuřice. Jenom já, moje samotou zničená tvář a stovky kukuřičných klasů nad hlavou.

Řekl jsem si, že se vydám jedním směrem a nebudu zahýbat, a tak vyjdu z pole ven. Ale chyba lávky. Mohl jsem jít kupředu snad dobrou hodinu, ale z kukuřice jsem stále nevyšel. Pořád byla všude kolem a já nikde neviděl ani dům, ani stromy na konci mítiny. Nikde nic. Všude jen kukuřice.

A tak jsem bloudil mezi jejími vysokými stvoly a občas si utrhl klas, jejž jsem pak za chůze ohlodával, zatímco stále stejný kukuřičný labyrint přede mnou se stále víc rozvlňoval a mne přepadala nevolnost. Nedokážu říct, jak dlouho jsem tam tak chodil, jak dlouho jsem hledal cestu z kukuřičného pole o velikosti ne větší než jeden hektar, ale v jednu chvíli jsem ztratil vědomí. Byla tma a všechno zmizelo. A pak jsem se probudil.

Ležel jsem na zemi uprostřed jehličí nedaleko úzké cestičky vyšlapané desítkami nohou do lesní podlahy. Korunami stromů prosvítalo slunce a bylo příjemné teplo. Nikde žádná temně zelená kukuřice, ten tam chladný zápach plísně. Jen odpolední řídký les prozářený sluncem a hrající všemi odstíny žluté, hnědé a červené.

Zvedl jsem se ze země a došel na cestu. Tady jsem to dobře znal. Tímhle směrem dojdu ke spepičárně, tím druhým domů. Vybral jsem si druhou možnost a vydal se doleva. Cesta byla příjemná, mé unavené nohy libě bolely a já se blížil k domovu. Snad to byl všechno jenom zlý sen. Jenže

pak jsem si uvědomil, že cosi držím v ruce. Pozvedl jsem ji nahoru a pohlédl na předmět ve svých prstech. Byl to kukuřičný klas. Zpola ohlodaný otisky mých vlastních zubů, zpola obsypaný zlatavými články semen. Těch, která se mi nepatrně nepříjemně vlnila před očima a která nemohla pocházet odjinud, než z podivné farmy na mýtině uprostřed lesa, kam snad po celá desetiletí nevstoupila lidská noha.

Až na tu mou, zdá se.