Dva

Jedno kdy, jedno kde, jedno komu, narodila se dvojčata. Oba to byli chlapci. Dvojčaty byli jednovaječnými, a tak vypadali na vlas stejně. Proto si je lidé jich neznalí často pletli.

    Nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Rodiče je oba vychovávali s láskou a k oběma přistupovali stejně, žádný neměl v ničem přednost před druhým.

    Všechna úskalí překonávali společně, ve stejnou chvíli se naučili mluvit i chodit, pomáhali si a ve všem se doplňovali. Dařilo se jim vše, na co sáhli, a protože drželi pospolu, sklízeli úspěch i tam, kde jiné děti selhávaly, protože neměly v nikom takovou podporu, jako měla dvojčata v sobě navzájem.

    Můžeme jim říkat jmény, protože jinak jsou k nerozeznání. Jmenovali se Karel a Pavel. Dospělí jim tedy říkali Kája a Pája.

    Jak čas běžel, chlapci nastoupili do školy. Tak jako vždy předtím se jim vše dařilo a oba měli na vlas stejné výsledky.

    Jednoho dne měly děti v rámci tělovýchovy běžet krátký závod. Všem bylo jasné, že Kája a Pája doběhnou první a ve stejnou chvíli.

    Děti se připravily na startu a závod začal. Kája s Pájou se rychle dostali do vedení a nebylo pochyb (o tom), že oba zvítězí.

    Do cíle jim chybělo jen pár kroků, když Kája zakopl. Rychle se zvedl ze země a chystal se vítězně vřítit do cíle, odkud na něho už mával Pája.

    Bratři se v cíli objali a Kája pogratuloval Pájovi k prvnímu místu. Měl ze svého brášky radost jako vždycky, ale hluboko v hrudi cítil zvláštní svíravý pocit, který nikdy předtím nepocítil.

    Potom šlo vše tak jako vždy a Kája na událost rychle zapomněl. I když; ne tak úplně.

    Když se chlapci vrátili domů, Pája mamince nadšeně vyprávěl o závodu a o tom, jak závod vyhrál. Ostatně, tak jako vždycky. Když se na to ale maminka zeptala malého Karlíčka, ten neřekl nic a chvatně odešel do pokoje, kde oba chlapci spali, tam se zavřel a po zbytek večera s nikým nepromluvil. Ani s Pájou, který se ho snažil všelijak rozveselit.

    Další den chlapci vstali a odešli do školy, veselí jako vždy, a vypadalo to, že na včerejší závod oba zapomněli. Vše se vrátilo do normálu a život šel dál.

Časem se malému Karlíčkovi přestalo dařit. Místo jedniček teď ze školy nosil dvojky a učení už ho nebavilo tak jako dřív. Zato malému Pavlíčkovi se povedlo vše, do čeho se pustil, a paní učitelky ho jenom chválily.

    Chlapci už nebyli stejní. Byly mezi nimi rozdíly a čím byli starší, tím víc byly vidět. Zatímco Pavlík byl veselý a do všeho se pouštěl po hlavě, vyhrával různé soutěže a nevím co ještě, Karlík se přestal usmívat úplně, známky měl stále horší a horší, protože se přestal učit a při hodinách nedával pozor, a lehce se rozhněval, což se stávalo čím dál častěji.

Jenže tím to neskončilo. Právě naopak, to byl teprve začátek. Chlapci rostli a už to nebyli Pavlíček a Karlíček, ale Pavel a Karel. Pavel pilně studoval, úspěšně složil maturitu a dostal se na univerzitu, kde si vydobyl prospěchové stipendium, sportoval, našel si brigádu a vše potřebné si platil sám. Někdy dokonce - když mu zbylo hodně peněz z výplaty - přispíval rodičům na domácnost... a na Karla.

    Karel nebyl schopen dokončit střední školu, odkud ho nakonec vyhodili pro nevhodné chování a pobuřování, brzy začal kouřit a pít, často měl nekontrolovatelné záchvaty vzteku a několikrát dokonce napadl matku, když mu chtěla promluvit do duše. Neměl žádnou stálou partnerku, ale smylnil s každou dívčinou, která mu to dovolila, navštěvoval různé herny a při hazardních hrách přišel o všechny svoje peníze (které dostával od rodičů), a tak začal i krást, aby mohl dál hrát, sázet a platit za všechny druhy stále tvrdších drog, jichž teď užíval stále víc.

    Když občas Pavel přijel navštívit rodiče, často se chtěl na svého bratra zeptat, ale když viděl všechnu tu hořkost a beznaděj v jejich očích, vždy od toho upustil a říkal si, že se k tomu odhodlá snad příště, až bude doma i Karel. Ten však domů chodil pouze za tím účelem, aby od rodičů vyškemral všechny peníze, co zrovna měli, a pak s nadávkami odešel, když si s ním chtěli promluvit o jeho (sebe)zničující životosprávě. Potom přestal přicházet úplně. A upřímně řečeno, rodičům se trochu ulevilo. Pořád si o něho dělali starosti a mluvili o něm; především matka to nesla velmi špatně, začala pít s upadla do těžké melancholie, z níž jí nikdo nedokázal pomoci.

Tak uplynul téměř rok, během něhož o Karlovi nikdo neměl žádné zprávy a rodiče se snažili na něj alespoň trochu zapomenout, ci spíše na něho nemyslet, protože zapomenout na něho nemohli. Jen Pavel na něho stále myslel a často si říkal, kde může být bratrovi konec a zda by mu mohl nějak pomoci, kdyby zjistil, kde nyní přebývá.

    Pavel se připravoval na získání vytouženého doktorátu, myšlenkami ponořen do studia vracel se do svého bytu poblíž univerzity ze svého zaměstnání; odemkl vchodové dveře paneláku, stiskl tlačítko na přivolání výtahu, počkal, než výtah přijede, a pak se zastavil v jeho dveřích a vzpomněl si, že nezkontroloval schránku. Vrátil se tedy ke vchodu, odemkl schránku, vyňal z ní noviny a štos reklamních letáků, zamkl ji, vrátil se do výtahu, vyjel do nejvyššího patra, odemkl dveře (svého) bytu a vešel dovnitř. Chystal se vyzout z bot, ale uvědomil si, že má v ruce poštu, a tak pohodil balík papírů na vršek botníku, zul si boty a chtěl si otevřít noviny... Ale pak zarazil. Jak bezmyšlenkovitě odhodil poštu, z hromádky papírů se uvolnila drobná obálka, menší než běžné obálky na dopisy, a sjela na okraj botníku vedle zbytku původního obsahu poštovní schránky.

    Pavel se sehnul, uchopil obálku a prohlédl si ji. Byla na ní naprosto obyčejná známka a jeho adresa naškrábaná rozechvělým, ale trochu povědomým písmem. V levém horním rohu pak úplně drobnými, téměř nečitelnými písmeny byla uvedena adresa odesílatele, která Pavlovi vůbec nic neříkala. Spěšně roztrhl obálku a vytáhl z ní nevelký aršík tuhého papíru, notně zažloutlého.

    Na něm stála jediná věta.

„Měl jsi zakopnout taky, bráško.“

V Pavlovi by se krve nedořezal. Docela zapomněl na nějaký doktorát, znovu obul boty a s dopisem v ruce klopýtal do výtahu, do auta a za chvíli se už řítil nocí nepovolenou rychlostí kamsi do hor, kde nikdy nebyl a kam ho vedla navigace.

    Cestu neznal a i přeze snahu strojového hlasu v navigaci navést ho nejkratší možnou cestou k cíli dorazil na místo až po - v těchto končinách úchvatném - východu slunce. Zaparkoval vozidlo, vystoupil a rozhlédl se kolem. Nikde nic. Zhola nic. Jen štěrková cesta končící uprostřed hustého horského lesa, na níž zanechal svůj automobil, malá mýtina zarostlá borůvčím a jakýmisi hustými trnitými keři a v jejím středu zpola zborcená dřevěná chajda porostlá mechem a břečťanem.

    Svěží horský vzduch mu naplnil plíce navyklé na splodiny věčně spěchajícího města, z lesa slyšel štěbetání malých vrabců a nezaměnitelný zvuk pracujícího datla, kdesi v dálce praskaly větvičky pod nožkama nějakého mírumilovného křehkého stvoření, všude se rozprostíral klid a utěšená bezstarostnost.

Pavel vešel do domku pod trouchnivějícím trámem vylomených dveří. Ocitl se v šerém stísněném prostoru a uslyšel podivný hukot. Jak postupoval dál do nitra malebné chaloupky, hučení sílilo a pocítil zvláštní nepatřičný pach.

    A pak ho uviděl. Byl to Karel, jeho milovaný, kdysi nadějný, bratr. Tváře měl hustě zarostlé, byl špinavý, v potrhaném oblečení, ale byl to on. Hruď se mu chvěla, a tak Pavel doufal, že s ním bude (ještě) moci promluvit, ale když k němu vztáhl ruku, zpod košile se vyřítilo obrovské mračno zlostně bzučících much a Karlovo tělo se při nepředpokládaném pohybu svezlo trochu níž, jak ho bratr rozhoupal, a smyčka oprátky se ještě víc utáhla. Trám pod střechou zavrzal a vrzání nepřestalo, než Pavel spěšně opustil budůvku, jež se za pár minut zhroutila sama do sebe.

Víc nemám co říct.