Den poté

„Michale, pozor!“ vykřikla a on ucítil ránu do hlavy. Kámen. Nevelký, ale nebyl jediný. Z vrcholu skály padala kamenná lavina. No dobře, lavina je asi trochu silné slovo, ale z oblázků se postupně staly kameny a z kamenů balvany. To už Michal ležel na skalním výběžku neschopen vstát. Julie počkala, až kameny přestanou utíkat po skalní stěně, a rychle slézala za Michalem.

  Měli jsme lézt s jištěním, běželo jí hlavou, zatímco seskakovala na skalní římsu, kde ležel. Nebyl nic jako její partner, byl jejím souputníkem. On chtěl, aby mezi nimi bylo něco víc, a ona to věděla. Koneckonců jí to sám řekl. Ale on stejně tak dobře věděl, že ona o něho zájem nemá, tím si byla jistá. Ano, chtěl s ní trávit čas a mluvit s ní, ale jejich rozhovory byly příjemné a nezávazné, takže proč se občas nesejít? Ale teď skončila tady. Julie nechtěla jen chodit na procházky, a tak Michal navrhl, že zlezou nějakou skálu. Že prý se na ni vystupuje snadno a nic tam nehrozí.

  Jenže nikdo už jim neřekl, že tady z oblohy padají kameny. Samozřejmě nepadaly z oblohy, ale působilo to tak. Sprška kamení trvala snad šest minut (jen odhadovala) a Michal odpadl někdy v půlce té doby, když mu na hlavu dopadl jeden z větších balvanů. Byl téměř stejně velký, jako jeho lebka. Ještě že tu je ta římsa, pomyslela si. Ale nemohla mu pomoct. Varovala ho, když si všimla prvních řítících se oblázků, ale on nestihl zareagovat a jen konsternovaně sklonil hlavu a čekal, až to skončí. Jenže Julie v té době byla o notný kus výš. A taky mnohem víc napravo, protože tam byla skála strmější. Byla to výzva. A on byl srab a vybral si snazší cestu. No, teď už to tak nevypadá.

  „Michale, vstávej,“ přešla automaticky z myšlenky do mluvené řeči. Ani si neuvědomovala, jak plynulý přechod to byl. Jenže Michal byl mimo a nemohl to ocenit. Propleskla mu tváře a on se probral. Trhnul sebou, a pak se spěšně posadil.

  „Jau sakra! Co to bylo?“ slyšela ho zamumlat si napůl pro sebe. Ale věděla, že on ví, co se stalo. Ovšem něco bylo špatně. Něco na tom bylo divného. Pak zvedl ruku a ona spatřila, že je zlomená. Předloktí bylo ohnuté v půli, jako by tam byl další kloub. Ale samozřejmě nebyl. Michal si chvíli prohlížel ruku, a pak ji otočil směrem k Julii. Jedna kost prorazila kůži a trčela mu z paže ven. Druhá, zdá se, zůstala uvnitř, obklopená masem. Ale nevypadal, že by ho to nějak vážně rozhodilo. Byla ještě spousta věcí, které o něm nevěděla, a jednou z nich byla láska k fyzické bolesti. Vlastně si to docela užíval.

  „No,“ dodal, když popatřil na její zděšený pohled, „tak takhle už dolů neslezu.“

  Měl pravdu. Se zlomenou rukou nemůže ze skály zase slézt, i kdyby už nic nepadalo z jejího vrcholu. Než stačila vymyslet odpověď, Michal vstal a vyrazil po římse pryč od ní.

  „Tak co je? Jak vidíš, tady to pokračuje. Třeba se nám podaří se dostat dolů,“ podivně vesele se na ni otočil.

  „Dobře,“ řekla mu v odpověď a vydala se za ním.

  Než došli k jeskyni, padla tma. Římsa se táhla stovky metrů a kopírovala povrch stěny skály. Doufala, že se římsa bude svažovat, ale to se nestalo. Naopak se zdálo, že pozvolna stoupá. Ale vrchol skaliska byl v nedohlednu a les pod skálou tyčil své větve vzhůru směrem k nim. Jako by nabízel bodavé jehličnaté objetí. Nechtěla by spadnout.

  „Hele, tamhle něco je,“ zahlásil Michal jdoucí před Julií. Zastavil se a počkal, až dojde k němu. Pak se opatrně otočil a postavil se zády ke skále, aby kolem něho viděla. Římsa tam končila. Tak dvacet metrů před nimi zela ve stěně skály prohlubeň, jako by se část obrovského kamenného celku odlomila a spadla kamsi dolů. A svým pádem odhalila, že je skála dutá. Římsa zde končila, protože ústila do skaliska a plynule přecházela v podlahu jeskyně.

  „Jdeme tam, nebo ne?“ zeptal se jí Michal, „Mně se úplně nechce vracet.“

  „A zbývá nám něco jiného?“ odpověděla otázkou.

  V ústí do jeskyně bylo ještě celkem světlo, jak vstup ozařoval zatemňující se měsíc, ale jak postupovali hloub do nitra skály, možná i hory, kdoví, světla rychle ubývalo a za chvíli se ocitli v naprosté tmě. Jenže Michal naštěstí přišel s prostým, ale v těch podmínkách celkem elegantním řešením. Vytáhl z kapsy mobil a rozsvítil jeho svítilnu. Kužel bílého světla nebyl velký, ale stačil na to, aby viděli na cestu. Zopakovala jeho čin a oba si teď ozařovali cestu před sebou.

  Neměla ponětí, jak dlouho a jak hluboko do skály šli, ale v jednu chvíli se Michal pár kroků před ní zastavil. Zřejmě ji chtěl chránit před smyšleným nebezpečím, a tak se držel před ní. Naivní. Ale když stanula vedle něho a on sklopil svítilnu telefonu k zemi, spatřila to taky.

  V dálce před nimi bylo světlo. Vypadalo zvláštně, bylo modré, možná trochu do purpurova. Zdálo se, jako by samotné stěny jeskyně fosforeskovaly. Když o něco postoupili kupředu a Michal se přiblížil ke stěně, jen prohlásil prosté: „aha, tak je to mech.“ Slyšela z jeho tónu nadšení, ale nevěděla o tom, že je přitahován estetikou mechu kvůli jeho vizuální hebkosti a příslibu pomyslného ležení v něm. Viděla však, že se mu rapidně zvedla nálada a s rychlým úsměvem jejím směrem se otočil a vydal vpřed.

  Netrvalo to moc dlouho, než dospěli do bodu, kde byl oním modrofialově fosforeskujícím mechem porostlý i strop a vznikal tak jakýsi tunel z mechu, pouze s kamennou podlahou. Ta se teď skutečně zploštila, jako by šlo o podlahu, a za chvíli se ukázalo, že to tak skutečně bylo. Michal se opět zastavil a ustoupil stranou do otevřeného prostoru, v němž se nacházel, aby viděla dovnitř.

  Otevřela se před ní velká prostora, jakási jeskynní kapsle ve tvaru téměř dokonalé polokoule a její stěny i strop byly pokryty stejným mechem, jako chodba, z níž právě vstoupila. Jinak zde nebylo nic moc zajímavého, až na jakýsi kamenný kvádr uprostřed místnosti. Vzadu za ním začínala další chodba, klesající kamsi hluboko do tmy v místech, kde končil světélkující mech.

  Byla z toho poněkud nesvá. Nevypadalo to tu moc jako místo, kde by měli co dělat. Něco ji na tom všem děsilo a chtěla se vrátit. Ale než to stihla navrhnout, Michal ušel několik svých dlouhých kroků a stanul před kamenným kvádrem. Ten se ukázal být jakýmsi pultíkem, když přišla k Michalovi. Ten už mezitím listoval jakousi tlustou knihou s podivnými symboly, které nedokázala přečíst. Vypadal nadšeně a zdálo se, že on některé části přečíst zvládá. Ale ona takové písmo nikdy neviděla. Bylo to zvláštní.

  „Co je to za knihu?“ položila mu otázku.

  Michal, s pohledem stále upřeným ke knize, svazek zavřel a na Julii se zahleděla jakási rytina hada nebo něčeho takového doplněná okrasným názvem vyrytým do kožené vazby: De Vermis Mysteriis.

  Jen co si název přečetla, a že jí ona slova přišla čímsi nepřátelská, sama se knihy dotkla a nehledíc na Michalovu ruku na jejím povrchu položenou, knihu otevřela na náhodném místě.

  Zase to samé písmo, pomyslela si, ale navenek si jen nepatrně povzdychla. Michal zřejmě vytušil její zklamání, protože se jí zeptal, jestli nechce kousek přečíst. Svolila. Proč ne, že? O nic přece nejde.

  Ale to byla chyba.

* * * * * *

  Michal svíral v prstech desky knihy poněkud křečovitě. Ale nemohl se jich pustit. Julie knihu otevřela na zdánlivě náhodné straně, ale když přejel očima na první řádek, zdálo se, že text tady teprve začíná.

  Byl ve svém živlu. Zbožňoval luštění textů v jiných písemných kódech než těch standardních. Už jako malý se naučil psát a číst Tolkienovy trpasličí runy a když kdysi na univerzitě chtěl, aby nikdo nerozuměl jeho poznámkám, psal si je právě Tolkienovými runami. A nyní měl před sebou nádherně čitelný text psaný prastarou transkripcí z latiny. Nebyl si jistý, který národ konkrétně užíval toto písmo, snad původní obyvatelé Bermrinxu, ale bylo na něm něco čarokrásného.

  Přejížděl prstem po symbolech a nahlas je četl. Chtěl se předvést před Julií. O nic jiného nešlo. Aspoň původně. Jenže pak se do četby zanořil a jeho oči přivykly symbolům prapodivných křivek, jako by to byla latinka, a jeho ústa se začala pohybovat naprosto přirozeně při vyslovování desítek konsonantů, které v jeho vlastním jazyce nebyly. Nejdřív si spíš jen mumlal sám pro sebe, ale teď se rozvášnil a pohlcen zvukem vlastního hlasu řkoucího naprosto cizí a nepřirozená slova vášnivě intonoval a nevnímal nic kolem sebe.

  Když si všiml Juliina pohybu, už bylo pozdě. Postavila se vedle kamenného kvádru s knihou naproti Michalovi, aby lépe viděla na text. Byla nižší než on, takže měla i tvář blíže ke knize. Michal byl tak zabrán do četby, že si ani nevšiml, jak s každým dalším jeho slovem jednotlivé symboly rudě září. Temně rudý svit z nich vystupoval stále jasněji a pulzoval v rytmu Michalova hlasu. A Julie jen stála naproti němu a sledovala text před sebou. Aniž nad tím přemýšlela, nakláněla se hlavou stále níž a níž, blíž k textu, aby lépe viděla. Michal to původně přisuzoval tomu, že jen špatně vidí, protože nemá brýle, ale když přes její skloněnou hlavu neviděl na text, zarazil se. Nemohl ale přestat mluvit. Už ani nemusel číst, slova z něho vycházela sama a on jen sledoval, jak Juliina tvář dopadá na stránky knihy.

  Jenže jakmile se Juliin nos přitiskl k povrchu stránky z lidské kůže, jednotlivé symboly se pohnuly a skrze jejich inkoust začala do prostoru vnikat jakási hmota, která se Julii lepila k tváři. Michal umlkl, chytil ji za ramena a odtrhnul ji od zlovolné knihy. To, co předtím vypadalo jako rudofialová rosolovitá hmota, se ukázalo být červy. Desítky drobných červů se plazily Julii po tváři a jí zpod zavřených víček stékaly slzy.

  Co nejjemněji a nejrychleji srazil vetřelce z tváře ženy, již miloval, a ona otevřela oči a pohlédla na něho. Vypadala vyděšeně, možná šokovaně, ale něco v jejím pohledu se Michalovi nezdálo. Ale nebyl čas se nad něčím pozastavovat. Z knihy vylézaly stovky dalších červů vyvolaných Michalovou četbou a na stránkách rostla hromada svíjejích se červích tělíček, která přepadávala přes hrany kamenného pultíku a šířila se dál ve vlnách po podlaze. A čím víc červů opustilo knihu a naplnilo jeskyni, tím větší byli ti, kteří vylézali jako další.

  „Musíme pryč,“ téměř vykřikla Julie a začala utíkat dál od kamenného kvádru s knihou, který už téměř celý přikryla červivá hora. Michal se vydal hned za ní, a až když uběhli dobrých dvacet metrů, teprve si uvědomil, že utíkají špatnou chodbou. Ale cesta zpátky k té chodbě, jíž přišli, byla zatarasena rostoucím mořem červů, nyní rozprostřeném po celé ploše podlahy oné jeskynní místnosti, kde jako na nějakém oltáři ležela ona proklatá kniha, takže jim nezbývalo než pokračovat.

  Pokračovat do nitra hory. Pokračovat dolů. Pokračovat do tmy. Pokračovat v útěku před oceánem hemžících se červích těl směrem do temnoty.

  Běželi dlouho. Nevěděl, jak dlouho, ale sotva už popadal dech. Jenže za sebou slyšel ono lepkavé tření tělesných schránek rostoucích červů za jejich zády. A Julie se zdála duchem nepřítomna, takže ji musel táhnout za ruku a doufat, že se jí nepodaří zakopnout.

  Ona to říkala... Tys to říkala. Neměli jsme sem chodit a neměli jsme už vůbec sahat na tu knihu, opakoval si v hlavě. Jenže co teď? Tehdy se ozvalo hlasité šplouchnutí a oba stáli po kotníky ve vodě. Tunel zřejmě klesal tak moc, že se zaplavil vodou. Ale co jim zbývalo? Červi stále byli slyšet za jejich zády, jak se bez ustání plazili, tlačeni zezadu svými vlastními bratry, a přibližovali se.

  Michal tedy vykročil směrem do vody a brodil se dál. Julii zřejmě ledová voda poněkud probrala, protože se vzápětí vydala za ním a za chvíli už byli oba po pás ve vodě a hladina stále stoupala. Nakonec museli začít plavat. Podlaha tunelu padala stále níž a oni už nedosáhli na dno. Jenže Michalova ruka byla zlomená a nejenže s ní nemohl dost dobře plavat, ale zároveň mu skrze roztrženou kůži a maso proudila voda do těla a svou mrazivostí mu paralyzovala celou ruku až k rameni. Ale přesto musel plavat dál.

  Za chvíli si všiml náznaku modrého světla kdesi před nimi, dole pod hladinou. Zprvu ho napadlo, že to bude jen další fosforeskující mech, ale pak si uvědomil, že tohle světlo je na mech až příliš jasné a příliš bílé. Mohl by to být svit měsíce? Že by tam někde pod nimi tunel ústil kamsi ven?

  Upozornil na svůj poznatek Julii pouhým natažením ruky a slůvkem „dívej“, protože už byl vyčerpaný, docházel mu dech a ledová voda ho bodala ve zlomené paži. Julie bez mrknutí oka zareagovala a ponořila se pod hladinu. Vystrašený Michal zůstával plovat na hladině a čekal, až se vrátí. To mohlo trvat tak minutu, možná i méně. Ale že to byla ta nejdelší minuta mého života, pomyslel si.

  „Tak co, je tam něco?“ vychrlil na ni otázku.

  Julie mu věnovala podivně prázdný a vyčerpaný pohled a stručně pravila: „tunel. Za ním jezero.“

  Přišla mu poněkud podivná stavba jejích výpovědí, ale byli ve vyhrocené situaci a nebyl čas zabývat se tím, zda její jazykový projev odpovídá jejímu vlastnímu standardu. Julie ho chytila za nepoškozenou ruku a potopila se. Táhla ho za sebou jako nějaké zavazadlo, i když on se snažil spolupracovat.  Nejhorší pro něho bylo zadržet dech a neotevírat ústa, dokud neproplavou průrvou mezi vnitřkem jeskyně a plesem tam venku. Michalova zlomená ruka se ve vodě poškodila ještě víc a zdálo se, že se roztrhne. Pak se odřel o skálu a pár dalších cév v ráně se zpřetrhalo.

  Nakonec ho ale Julie vytáhla na hladinu a on se mohl nadechnout svěžího vnějšího vzduchu. Vznášel se chvíli poklidně na hladině, ale Julie mezitím vyrazila ke břehu. Plaval tedy za ní a za chvíli oba spočinuli nohama pevně na zemi.

  Svalil se na břeh vedle Julie ležící naznak. Měla zavřené oči a mrtvý výraz. Nebylo se čemu divit, když mu ještě před chvílí pomáhala při úniku z jeskyně skrze průrvu ve skalní stěně. Položil se na záda nedaleko od ní, ale zároveň tak, aby nebyl moc blízko. Rukama si podložil hlavu a sledoval oblohu.

  Nikde ani mráček, jenom na východě ranní červánky. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že je na břehu ledovcového jezera obklopeného vysokými útesy skal a rovněž hustým lesem. Ve větvích stromů štěbetali ptáčci a Michal si oddechl. Už je to za námi.

  „Juli, vstávej,“ oslovil ženu, jež s ním nechtěla nic mít, a ona se skutečně posadila vedle něho. Chvíli tam jen tak seděli, pak Julie vstala a Michal vstal také. Tak trochu se kopírovali. Teď stáli proti sobě a Michal se na ni usmíval. Její výraz nedokázal rozluštit, i když jindy to nebýval takový problém.

  Přistoupil o krok blíž a rozpřáhl ruce. Chtěl ji obejmout. Chtěl říct něco ve smyslu, že to zase bude dobré a alespoň budou mít nějaký společný zážitek, ale její výraz ho umlčel. Jako by to už nebyla ta Julie, kterou znal. Jako by to byla pouze její tělesná schránka, ale už ne její samotná náplň. Jako nafouknutý balonek, který je uvnitř vlastně taky prázdný.

  Přece jen se pokusil položit jí alespoň ruce na ramena na znamení podpory, ale ona se po něm ohnala a pozvedla k němu svou tvář. Dlouho, dlouho se mu dívala přímo do očí a on ten pohled opětoval. Nemohl se totiž vynadívat na to, co viděl.

  Dosud si nikdy nevšiml, že má Julie temně fialové duhovky, ale teď to viděl jasně. Dvě obrovská kola hořící purpurovým plamenem se zlatavými odlesky. Ale za ním, za fialovým ohněm duhovek, zeje nekonečná prázdnota neznámého vesmíru v těch dvou černých tečkách jejích zornic. A tam, tam viděl onen svět, odkud přišli červi. Planeta z černého kamene bez jakékoli vegetace, ale zato s velkým množstvím obyvatel podobných hmyzu. Byly tu svinky a stínky, viděl mnohonožky a viděl i červy. Ony červy, kteří je ještě před chvílí hnali před sebou v závodě na život a na smrt. A všichni tito tvorové se hemžili po tisících v jednotlivých patrech a vrstvách, takže ani nebyl vidět povrch planety přes jejich těla. Ale zcela nejděsivější, tedy kromě toho, že jsou ty bestie stokrát větší než u nás, byla ona gigantická stonoha s nespočtem článků a nohou, kterými zadupávala ostatní tvory do země. Možná něco jako jejich bohyně?

  Vytrhl se ze zahledění do děsivého alternativního světa v jejích očích, když ucítil dotek na hrudi. Sklopil zrak a uzřel její dlaň položenou na jeho žebroví. Zřejmě ho jen chtěla odstrčit, aby ji nemohl obejmout.

  Jenže když se podíval pozorněji, její ruka byla zvláštní. Všechny prsty byly jaksi gumové a pohyblivé. Nebyly to totiž prsty. Teď už ne. Její prsty byly nahrazeny dalšími červy, stejně tak jako celý onen svět vstoupil do její mysli a skrze ni i do té Michalovy.

  Poslední, co Michal stihl říct Julii, která už neměla vládu nad svým tělem, než mu červi její ruky pronikli do hrudi a rozdrtili srdce, byla ta čtyři kouzelná slova: „Mám tě rád, Julie.“