Déšť

A Bůh pravil: „to je ale bordel!“

Seděl jsem zrovna na svojí zahradní židli, když spadl první. Před sebou jsem měl plot, za ním silnici a za ní pole. A právě tam dopadl. První satelit, jaký jsem viděl padat.

   Bylo to nepatřičně pomalé. Nejdřív se mezi mraky objevila malá bílá tečka, která za sebou zanechávala stopu kouře. Nejdřív jsem ji měl za letadlo, jež sletělo pod mraky, protože se něco pokazilo a potřebuje přistát. Ale když se to přiblížilo natolik, že jsem rozeznal obrysy, ukázalo se, že je to satelit.

   Nevelký válec s různými výčnělky a širokými solárními panely po stranách. Vypadaly jako křídla. A když dopadl na zem, ozvala se ohlušující rána (i když šlo o tak vcelku malý objekt) a bílý kov vzplanul.

   Po poli přede mnou se rozletěly malé odštěpky a přistály desítky metrů od zbytku svého těla. Teď byly rozeseté po všech stranách. Malé bílé kousky, rozžhavené pádem atmosférou, z nichž stoupal dým. Ale zdaleka ne takový, jaký vzrostl ze srdce stroje.

   Byl jsem nanejvýš zmatený. Jak se to mohlo stát? Nedalo mi to a když oheň uhasl, rozhodl jsem se jít satelit prozkoumat blíž.

   Pole bylo nedávno zoráno a teď ho pokrývalo namrzlé bláto. Brodil jsem se bahnitou břečkou, co se pod mými kroky rozpouštěla a opouštěla svůj pevný stav. Jak jsem procházel kolem úlomků satelitu, viděl jsem na nich cosi jako škrábance zakončené drobnými důlky, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Když jsem ale dospěl ke kostře kovové struktury, zarazil jsem se, protože tyto stopy ji pokrývaly téměř ze všech stran, jako by byla zasažena krupobitím tak silným, že zohýbalo kov. To bylo přece absurdní!

Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že jsem objekt důkladně prozkoumal, uslyšel jsem další ránu. Znělo to na chlup stejně jako dopad prvního satelitu, ale ozývalo se to směrem od centra města. Zvědavost mi nedala. Vydal jsem se i tam.

   Než jsem došel k místu, odkud stoupal kouř z další dopadlé družice, spadly další dvě. Jedna na jihu, druhá na severozápadě. Tedy zhruba ve směru, kterým jsem šel.

   Kdyby Musk nevyslal na orbitu tolik satelitů, třeba by se tohle nestalo, letělo mi hlavou. Možná do sebe nějak hromadně narazily a teď společně padaly dolů. Ale když jsem prozkoumal i ostatní vraky, tuto teorii jsem musel vyvrátit. Všechny na sobě měly stejné prohloubeniny, jako by je zpražilo kamenné krupobití.

   Jako by svět čekal přesně na tuto moji myšlenku, po chvíli začalo pršet. Jemný déšť se rychle zintenzivňoval, až se z něho stal prudký liják, který pak přešel do podoby tvrdých krup. Jenže to nebyly obyčejné kroupy, a to bylo na tom to nejhorší.

Z oblohy téměř kolmo k zemi dopadaly drobné kuličky obalené zmrzlou vodou. Ale uvnitř, uvnitř byly neskutečně tvrdé leskle černé kameny, které do dlažby chodníku i asfaltu silnice vyrývaly jemné důlky. Jenže

   tím to nekončilo. Kameny dopadaly stále větší a těžší a dopadaly mi na hlavu, která mne z toho neskutečně bolela, s každým dalším nárazem víc a víc.

   Musel jsem se ukrýt pod střechu autobusové zastávky na křižovatce vedle hospody. Jen pár metrů ode mne byl železniční přejezd, jehož kolejnice se teď zohýbávaly černým kamením. Podél trati rostly pruhy trávy, pod zařazenými černými mračny temně zelené, která teď v celých drnech vystřelovala do vzduchu, jak ji skrápěl kamenný déšť.

   Do plexisklové střechy nad mou hlavou bušily temné kameny, nyní už větší než moje pěst, v tu chvíli zaťatá nervozitou, aby se mi neklepala ruka. Pohlédl jsem na střechu přístřešku zastávky a spatřil něco neuvěřitelného.

   Černé mraky oblohy probodávaly kužely světla, jak byly proráženy těmito černočernými meteory. Jenže světlo v oblačných otvorech nebylo klasicky bílé, ale zářivě zlaté. Vypadalo to, jako by na Zemi shlížely tisíce zlatých očí nějaké všemocné entity, jejichž slzy ve formě obsidiánových balvanů kropily zem a ničily vše, co jim přišlo do cesty.

   Tehdy jsem došel ke dvěma závěrům. První spočíval v tom, že je možné, že navzdory mému dosavadnímu skepticismu je možné, že skutečně nějaká taková všemocná entita existuje a teď útočí na Zemi. Anebo ji očišťuje?

   No jistě! My lidé jsme rozpoutali války, zničili přírodu, z níž jsme vzešli, zaplnili atmosféru skleníkovými plyny, otrávili oceány mikroplasty, vyhladili spoustu živočišných druhů a probodali naši matku Zemi ropnými vrty a pokusili se ji zotročit. A tohle, tohle je trest. Vždyť si o to sami říkáme! Jen sobecky ukrajujeme z toho, co nám nepatří, a nepočítáme s následky. Ale ty nás teď dohnaly. Tohle je konec.

   Druhá věc, k níž jsem v té chvíli dospěl, byla prostá. Jestli to takhle bude pokračovat dál, kameny zanedlouho prorazí střechu zastávky a potom i moji lebku. A jiní na tom nejspíš nebudou jinak. Musím to zapsat, abych tady po sobě něco zanechal!

   A tak teď píšu. Před chvílí jsem z dálky slyšel dopadnout další družici. Střecha nad mou hlavou praská a voda už prosakuje skrze praskliny. Ostatně, voda je všude. Všechny krátery po dopadlých kamenech jsou plné vody, protože mimo déšť kamení padá i déšť běžný.

   Země je ztracena, lidé na ní jsou ztraceni a já jsem také ztracen. Za chvíli tady nebude nikdo, kdo by si mohl tyto mé zápisky přečíst. Ale snad se některým šťastlivcům podařilo před hněvem bohů úkryt někde v podzemí a snad nebudou utopeni. Snad přeci jen někdo přežije a bude si moci přečíst to, co jsem tu během svých posledních chvil napsal, i když mu to k ničemu nebude.

   Ale já, já to nebudu. Střecha zastávky se rychle rozsýpá a je jen otázka času, kdy povolí úplně. Už mi na hlavu dopadají neskleněné střepy. Už mám vodu po kotníky. Už se kolem mého přístřešku hromadí kupy kulatých obsidiánů. Už vím, že to přijde. Už to vím jistě. Už jsem přesvědčen o tom, že tady zemřu. Už jsem s tím smířený. Už mi nezbývá nic jiného, než si zapálit a s nikotinem v plicích počkat na svůj konec.

   Už, už je konec.

​

A co hůř - už nepůjde internet!