Bobbit1214

GLIESE 1214 B, planeta v daleké soustavě v odlehlém koutě vesmíru. Planeta tvořená jen a pouze vodou. Planeta, jež se stala jádrem mého výzkumu. Může na ní být život? A pokud, jak vypadá? To jsem se vydal zjistit.

   Posádka mojí lodi příhodně nazvané Argo 1214 sestávala ze čtyř členů. Jednak jsem tu byl já jakožto kapitán výpravy a lodi zároveň, jednak doktorka Awebugová, bioložka specializující se na podmořský život a tedy nezbytná součást posádky, pilot Ävid, který řídil loď a staral se o navigaci, a mechanik Bones, opravář a fotograf v jedné osobě, nadšený fanoušek mého výzkumu, který se sám přihlásil jako dobrovolný účastník mise. Vlastně nás bylo pět. Ještě tu byl Aleeck, robot s velkou koncentrovanou neuronovou sítí po celém těle a disponující vyspělou AI o kapacitě srovnatelné s lidským mozkem, jenž se staral o chod mateřské stanice, s níž jsme k planetě o jednom všeobjímajícím oceánu přiletěli a ze které jsme se následně odpojili v naší nevelké lodi, abychom se ponořili pod horké hladiny GLIESE 1214 B. Teď ale zůstal nahoře na orbitě v naší stanici a do lodi s námi nenastoupil.

   Zanořili jsme se do nekonečných vod planety a světlo proudící dovnitř vyztuženými okny znatelně zesláblo. Ävid ihned zapnul lodní radar, abychom viděli okolní „terén“ v nepropustné tmě větších hloubek. Svým způsobem to bylo naprosto zbytečné, protože tu všude byla jen a jen voda, ale jistota je jistota a faktem zůstávalo, že radar mohl zaznamenat i známky života, pokud by šlo o větší, složitější organismy.

   Zhruba po hodině sestupu původní nadšení opadlo a Awebugová, která dosud stála u oken observatoře, která vystupovala ze spodní části lodi, chráněná několika vyztuženými kovovými nohami, a bloudila po okolí reflektory, se teď velmi ležérně posadila do zadního rohu můstku umístěného nad prostorem kabiny, odkud jsem okolí pozoroval já společně s pilotem Ävidem. Ale spíš než na výhled za okny, kde byla jen černočerná vodní hlubina beze známek pohybu, jsem sledoval monitory radaru a doufal, že brzy na něco narazíme. Věděl jsem, že jsme jen pár kilometrů pod hladinou a dolů budeme sestupovat ještě dlouho, ale i tak jsem začal dostávat strach, že tu nenajdeme vůbec nic a podnikli jsme celou tu cestu úplně zbytečně. Ale

   to se změnilo.

   V jednu chvíli se nedělo nic a v druhou jsem si doslova sedl na zadek. Radar cosi zachytil, ale nebyl to jen jeden objekt, byl to celý houf drobných kusů hmoty, které se velmi pomalu pohybovaly. Ävid nepotřeboval můj pokyn a připlul blíž. Awebugová uviděla moji nadšenou, možná příliš zapálenou reakci a rychle pospíchala k sestupu do observatoře. Zanedlouho už zespodu lodi vybíhaly dva kužely jasného bílého světla a ozařovaly prostor před námi. Ten se hemžil životem.

   V početném houfu se tu vznášeli tvorové podobní medúzám, ale velmi drobného vzrůstu a s jasně zeleně fosforeskujícími žilkami po celém těle. Působili podivně uklidňujícím dojmem, až by se jich člověk chtěl dotknout, ale bylo mi jasné, že vystoupit nyní z lodi by znamenalo jistou smrt díky okolnímu enormnímu tlaku. Ovšem pohled to byl úchvatný.

   Promluvil jsem do lodního rozhlasu a pokynul doktorce Awebugové, aby učinila to, k čemu zde byla určena. Za chvíli se z trupu lodi pod můstkem a kabinou vysunulo dlouhé duté rameno a svými chápavými prsty vtáhlo jednoho z medúzovitých tvorů dovnitř sebe, kde, jak jsem věděl, byl tvor uzavřen do nepropustné nádoby a odeslán dovnitř lodi, do skladiště vzorků.

   Ještě chvíli jsme fascinovaně pozorovali roj těchto tajemných drobných zářících bytostí, a pak jsme se vydali dál. Nebo spíš hloub. Klesali jsme stále dál a bylo už slyšet nepatrné vrzání a skřípání v plášti lodi, jak trpěl narůstajícím tlakem. Viděl jsem na Ävidovi, že začíná dostávat strach. Ano, možná hrozilo, že loď bude rozdrcena tlakem kilometrů a kilometrů vody, ale nyní bylo jasné, že se tu ukrývá život. A je-li tu jeden druh živočichů, bude jich víc.

   Asi vám nebudu popisovat, kolik druhů podivných stvoření jsme za tu dobu nalezli a po troškách posbírali, ale bylo to úchvatné. Desítky neznámých druhů vymykajících se lidské představivosti, hadovitými věcmi pokrytými korály počínaje a obrovskými neforemnými hroudami čehosi hlenovitě žlutého, které se rychle pohybovaly prostorem stále plnějším života, konče. Než jsme dospěli na dno, už jsme proplouvali spletí fialových šlahounů jakýchsi velkých kamenitých rostlin společně s hejny drobných i větších tvorů pokrytých šupinami, chapadly nebo obojím. Některé bytosti dokonce měnily barvu podle toho, po jakém povrchu se právě plazily, a já mohl pouze žasnout nad tou nezměrnou, cizí nádherou. A pak

   jsme ho uviděli. Obrovského mořského červa vystupujícího ze dna planety tvořeného rozžhaveným ledem, který díky enormnímu tlaku stále zůstával ve své pevné podobě. Byl hodně podobný pozemskému druhu Červa Bobbitího, možná až příliš podobný, jako by snad byl jakousi jeho zdejší kopií, jenže tenhle drobeček měřil v průměru minimálně tři stovky metrů a bylo jasné, že to, co trčí ze dna, je pouze jeho hlava a kousek krku. Nehýbal se však a jeho tlama byla rozevřená dokořán a vycházelo z ní nepatrné zelené světlo.

   Co dodat? Rozhodl jsem se podívat dovnitř.

****

   „To nemyslíte vážně,“ křičela na mě Awebugová, „přece nemůžeme vplout něčemu přímo do tlamy!“

   Musel jsem uznat, že má svým způsobem pravdu. Bylo to riskantní. Hodně riskantní. Ale tvor se vůbec nehýbal a zdál se být příliš...  kamenitý? Jako by zemřel před dlouhou dobou a zbylo z něho jen jeho tělo olbřímích rozměrů, otevírající svůj chřtán jako pozvánku do neznáma.

   „Myslím,“ odpověděl jsem. „Myslím to vážně a vzhledem k tomu, že jsem tady kapitánem, je to jen na mně, jestli vplujeme dovnitř nebo ne. Jestli s tím nesouhlasíte, je to váš problém.“

   Vím, bylo to kruté. Byl jsem příliš bezohledný a příliš zaujatý vším, co jsme tu objevili. Nejenže na GLIESE 1214 B byl život, ale nešlo jen o mikroorganismy, nýbrž i o gigantické bytosti, jejichž existence by na Zemi byla nemožná. A ona byla bioložka, měla sdílet můj zájem. Samozřejmě, zdálo se to jako sebevražda, ale já nějak tušil, že tvor je už dlouho po smrti a tohle je pouze jeho schránka, navždy zapečetěná stovkami kilometrů hloubky oceánu. I když mě dlouho přesvědčovala, i když se k ní po chvíli přidal i Ävid, stejně jsem neustoupil. Vypravíme se dovnitř těla červa a zjistíme, z čeho proudí ono zelené světlo odrážející se z jeho útrob.

   „Jestli tady umřeme, bude to vaše vina,“ uzavřela Awebugová debatu a přisadila si velmi pohrdavým „kapitáne“. Dál nebylo o čem se bavit. Dal jsem pokyn pilotu Ävidovi a vpluli jsme dovnitř.

   Zevnitř se zdál červ mnohem větší než zvenčí. Jeho duté hrdlo bylo tak široké, že by se do něho našich lodí vešlo snad deset vedle sebe a stále by nedosahovaly od jedné straně k druhé. A skutečně to vypadalo, že tvor je po smrti. Nic se tu nehýbalo, nic nemělo přirozeně barvy života, jen neurčitá šedivá čerň všude kolem po nerovných stěnách. Jen zezdola stále proudilo to jedovatě zelené světlo, nepřirozené pro všechno ostatní, co jsme tu zatím viděli, a zesilovalo, jak jsme klesali.

   Sestoupili jsme ještě několik desítek kilometrů, když se tunel začal zužovat. Zřejmě jsme dospěli na samý konec obřího mořského červa, jehož potkala nehybná smrt ještě dávno předtím, než jsme sem přiletěli. Trávicí soustava, dosud víceméně přímá a očividně zbavená svých původních kyselin, se uzavírala jakýmsi dlouhým trychtýřem ústícím do malého otvoru dosahujícího sotva padesát metrů. Nebudu lhát, bál jsem se, že pokud se pokusíme proplout, loď se může poškodit. Ale ta jasná záře, která z otvoru stoupala, mne nenechala váhat a zavelel jsem k sestupu.

   Tou dobou se k nám třem připojil i technik Bones, který dosud, jak nám řekl, dlouze pospával, protože měl za to, že nemá co dělat. Nyní ale zářil nadšením (a možná i zděšením), když viděl, kam jsme se dostali. Nechal si stručně popsat situaci, a pak si odběhl pro velmi drahý fotoaparát a usídlil se v observatoři na dně lidi, odkud dělal snímky okolí.

   Když jsme propluli otvorem na zadním konci červa, byl Bones první, kdo překvapením zařičel, ale protože my s Awebugovou jsme byli na můstku a Ävid pod námi v kabině, neslyšeli jsme ho moc zřetelně a nedolehl k nám onen děsivý tón smrtelného překvapení, jaký se v ryku z Bonesova hrdla hnal celou observatoří. A pak

   jsme to uviděli také. Město.

****

   Pod červovým gigantickým tělem byla dutina. Jako sifon se stáčela do strany a vzhůru, aby vyústila do větší kapsle uvnitř ledového jádra planety naplněné vzduchem. Po stěnách se plazily budovy z bloků čehosi mezi kamenem a ledem a měly naprosto nepřirozené tvary. Z oválných otvorů v nich, které snad byly okny, vystupovala jasná zelená záře, stejně jako z podivných pouličních lamp mezi domy.

   Propluli jsme pod koncem červa a vystoupali vzhůru, do vzduchové bubliny uvnitř rozžhaveného ledu. Dospěli jsme na hladinu a zůstali plovat na ní. Oněměle jsme pozorovali město, jež jsme předtím pozorovali jen zespodu, ale nyní se před námi skvělo v celé své nepozemské kráse. Spletité bludiště ulic pokrývalo podlahu olbřímí ledové jeskyně a mezi nimi zářila náměstí s jezírky narudlé vody, cosi jako podivná tržiště bez jediného obchodníka a vysoké hranaté kupole něčeho, co mohlo být chrámy.

   Nebylo o čem diskutovat. Byť Awebugová zjevně nesouhlasila, Ävid i Bones se přidali na moji stranu a chtěli prozkoumat město. Ale byl tu problém. Co když tamní vzduch nebude dýchatelný? Co když vystoupáme ven, někomu se porouchá skafandr a zemře na otravu cizím vzduchem neuzpůsobeným lidským plicím? Ale Bones se sám nabídl, že se ujme úkolu prověření vzduchu a než jsme mu v tom stihli zabránit, utekl do přestupové komory. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, byl jsem rád, že někdo změří obsah zdejšího ovzduší a zjistí, jestli je dýchatelné. Ale pakliže by tam Bones zahynul, neměli bychom nikoho, kdo by prováděl případné opravy.

   „To je v pohodě, kapitáne,“ uklidňoval mne mechanik přes mikrofon v přestupní komoře. „Já mám tuhej kořínek, a když tam exnu, aspoň víte, že se máte vrátit.“

   Měl jsem rád jeho nadšení pro věc, ale pořád ve mně hlodal nepříjemný pocit, že to špatně skončí. Ale neřekl jsem nic. Neodrazoval jsem ho od toho, co se chystal udělat, protože kdyby se ukázalo, že zdejší vzduch je dýchatelný, bylo by to dostatečnou záminkou pro to do města se vydat.

   Když mechanik Bones opustil přestupovou komoru a vystoupal na střechu lodi, všichni jsme strnuli hrozivým očekáváním. Měl s sebou přístroj, který měl určit obsah atmosféry, byť zde se o atmosféru jako takovou ani nejednalo. Dlouho se nedělo nic a my se začali strachovat, co se stalo. Ale za chvíli se technik a fotograf v jedné osobě ozval a zněl přímo nadšeně.

   „Kapitáne, vzduch je v pohodě!“ Téměř to zakřičel do vysílačky zabudované ve skafandru. „A když jsem si sundal helmu, můžu dejchat a je to super. Jako bych byl na Zemi, ale s tak čistym vzduchem, že bych se z toho moh sjet,“ zasmál se.

   Následná debata nás ostatních na palubě nebyla příliš dlouhá. Chtěli jsme prozkoumat město, i když Awebugová měla trochu strach, ale někdo musel pro všechny případy zůstat v lodi. Ävid se přihlásil sám se slovy, že to vidět nepotřebuje a stačí mu, když potom uvidí záznamy z kamer v helmách našich skafandrů. Svým způsobem mě to mrzelo, protože jsem chtěl, aby se na průzkumu města bez jediného viditelného živáčka podílel s námi, ale na druhou stranu to bylo to nejrozumnější řešení. Já byl fascinován naskytnuvší se příležitostí a Awebugová byla bioložka, takže měla největší vhled do toho, co jsme tu mohli najít. A Bones už byl venku a já mu slíbil, že mu nahoru vezmu jeho vodotěsný fotoaparát.

    Bylo rozhodnuto. Vydáme se do města a zjistíme, co se v něm ukrývá.

   Byli jsme tedy tři. Ävid připlul lodí blíž ku břehu města a my sestoupili na jeho povrch. Byť jsem jasně viděl, že podlaha jeskyně je tvořená ledem, cítil jsem v nohách žár, jakým byl led rozpálen. Bylo to velmi absurdní a bylo těžké si na to vědomí zvyknout. Viděl jsem na Bonesovi i Awebugové, že jsou stejně zmatení jako já. Aspoň v tom tedy nejsem sám, říkal jsem si.

   Postupovali jsme opatrně po nábřeží a hledali známky života. Ale zdálo se, že tu nikdo není. Vypadalo to, jako by město bylo roky opuštěné, byť v oknech se svítilo. Když jsme došli k prvnímu náměstíčku s rudým jezírkem uprostřed, uviděli jsme na dně pohyb. Nebo ho uviděla spíš Awebugová, která nás na to upozornila. Opatrně jsme přistoupili blíž, a když jsme stanuli na samém okraji vodní plochy, voda začala pěnit.

   Karmínové bubliny stoupaly ke břehu pod našima nohama a bylo lze vidět, že uvnitř se cosi děje. Cosi se tam hýbe. A pak se to stalo. Z krvavě zbarvené vody vystřelilo tlusté, velmi tmavě zelené chapadlo a šátralo vzduchem kolem sebe. Za pár vteřin se k němu připojilo další. A pak ještě jedno. Najednou se před námi vlnila trojice silných chapadel s bezpočtem zelenofialových přísavek a šátrala kolem. Pak jedno z nich vystřelilo naším směrem a ovinulo se kolem Bonesova kotníku.

   Do křiku našeho mechanika se připojil výkřik pilota Ävida, který přes kamery našich skafandrů všechno pozoroval z bezpečí lodi. Několik sekund jsem váhal, jestli Bonesovi pomoct, anebo ustoupit dál, ale když jsem uzřel druhé chapadlo, jak se natahuje po zamrzlé Awebugové, chytil jsem ji za ruku a strhl s sebou dozadu. Spadli jsme vedle sebe na zem a jen šokovaně sledovali, jak se technika chopila i zbylá dvojice chapadel a všechna ho společnými silami stáhla pod hladinu. K našim nohám dopadla sprška rudých kapek a dál se nedělo nic.

   „Bones je pryč, toho už nezachráníme,“ konstatoval jsem. Najednou mne začal jímat strach, že se mi stane to samé co jemu, ale když jsem se zvedl a s gentlemanským úmyslem nabídl Awebugové ruku, abych vyzvedl i ji, opět jsem byl naplněn nadšením z neznáma a chtěl prozkoumat všechno, co bylo kolem. Ona sice vypadala poněkud zděšeně, ale když jsem vyrazil dál širokou ulicí vytesanou v ledu, mlčky mne následovala.

   Pokračovali jsme dál a vyhýbali se dalším rudým jezírkům. Vyhýbali jsme se všemu, co vypadalo jen trochu nebezpečné, protože nás nyní plně dostihla tíha smrtelnosti. Když jsme dospěli k prvním domům tyčících se podél stěn obrovské jeskyně, shledali jsme, že všechny otvory s něčím, co by se snad dalo přirovnat k dveřím, jsou pevně uzavřené a nemáme šanci se dostat dovnitř. Ale zelené světlo vycházející z nepravidelně rozmístěných oválných oken nad námi dál klidně osvětlovalo prostor kolem nás.

   Vydali jsme se tedy dál a stále víc se vzdalovali od lodi. Nakonec jsme dospěli stále stejnými ulicemi až k rozměrné budově z lesklého kamene připomínajícího mramor, avšak sytě růžové barvy s fialovým žilkováním. Stavba měla pět obrovských kupolí v řadě vedle sebe, s největší uprostřed a menšími a menšími směrem do stran. Půdorys snad mohl mít tvar měsíčního srpku, ale jistý jsem si tím nebyl. Viděl jsem jen, jak nás vysoké tesané stěny obklopují a cítil jejich volání, abychom vešli do budovy velkým portálem zdobeným reliéfy nelidských tváří obklopených chapadly. A tak

   jsme vstoupili dovnitř.

****

   Prostora byla obrovská a temná, takže nebylo vidět na protější stranu chrámu. Ale že to byl chrám, to bylo evidentní. Po stranách stály řady něčeho, co zdánlivě připomínalo kostelní lavice, ale spíš to byly jakési obrovské misky plné vazké zelené tekutiny. Jak jsme s Awebugovou postupovali dál, začínal jsem cítit podivný neklid. Jakési nepříjemné mrazení po celém těle, které jasně dávalo najevo, že tu nejsme vítáni.

   Když jsme došli k oltáři, zůstal jsem jen oněměle stát a zíral na výjev před sebou. Oltář sestával z několika kamenných desek srovnaných do hranatého půlkruhu, na nichž se skvěly děsivé reliéfy natřené jakousi vizuálně nepříjemnou glazurou. Výjevy zobrazovaly vnitřek oceánu a podivné tvory víceméně humanoidního rázu, ale se šesti končetinami, u nichž se nedalo určit, zda šlo o ruce nebo nohy, kteří pluli vodou v podivných kapkovitých kapslích. Kolem nich vířily tu obrovské hadovité věci s desítkami drobných ploutví po stranách, tu tvorové podobní poletuchám, ale s šupinami namísto chlupů a s hlavami plnými dlouhých zatočených špičáků v několika řadách. A na všech reliéfech končili obyvatelé města ve svých lodích buď v tlamách oněch tvorů, anebo ve vírech chapadel vynořivších se odkudsi ze dna a útočících na ostatní bytosti. Uprostřed oltáře pak stála deska s podivnými runami v několika sloupcích, z nichž, jak se mi zdálo, sálala jakási zlověstná aura, byť naprosto neviditelná. Jenže

   Awebugová se nezastavila. Pokračovala k oltáři s poněkud zmámeným pohledem a nevšímala si, že stojím za ní a říkám jí, aby se radši nepřibližovala. Ale všechno bylo marné. Awebugová přistoupila k oltáři a prsty přejela přes jednu vytesanou runu vydávající temný otupující mráz. Dotkla se oltáře, a

   pak to začalo.

   Reliéfy na kamenných deskách se rozzářily temně fialovým světlem a po stropě chrámu se v nepravidelných žilách rozletěla stejná tmavá záře. Awebugová zřejmě chtěla ruku odtrhnout podle toho, jak se zakláněla, ale zdálo se, jako by ji oltář nechtěl pustit. Namísto toho stejné světlo vystupovalo nahoru skrze její obnaženou paži a z hrdla se jí dral agonicky úpěnlivý zvuk. Nedalo by se to nazvat ani křikem, neboť víc než čemukoli jinému se to podobalo neartikulovaným zvířecím skřekům.

   Dál jsem tam stál, šokovaně opařen momentální situací, a jen sledoval, jak jí fialová záře prostupuje tělem a jak se celá chvěje v šílené křeči. Ze všech stran se začalo ozývat znepokojivé hučení, jako by celý chorální sbor dělal hlasité hrdelní „mmmm“ se zavřenými ústy. Tehdy jsem pochopil, že jsem ztracen. Ať už se dělo cokoli, Awebugová vypadala, jako by ji opouštěla veškerá lidskost, a když její vyjivý nářek ustal, rukou se konečně oddělila od kamenné desky ve středu oltáře a svým zářícím tělem se pomalu otočila ke mně s podivně hladovým pohledem. Už to nebyla ona. Už to nebyla naše lodní bioložka, která měla za úkol pořizovat vědecké záznamy. Ne, teď to bylo něco nelidského, něco cizího, co si očividně dělalo zálusk na moje maso.

   Nemusím asi říkat, jak dlouho jsem běhal bludištěm ulic poté, co jsem zděšeně utekl z chrámu, než se mi podařilo onu novou, nepřirozenou verzi Awebugové setřást. Teď sedím za podivným kamenným kvádrem v úzké uličce bez osvětlení a doufám, že mě nenajde. Ale dobře vím, že ano. Je to jisté. Živý se odsud nedostanu.

   A proto jsem se rozhodl nahrát tento záznam a popsat, co se během naší výpravy odehrálo. Teď už je to na tobě, Aleecku. Až teď dokončím nahrávání, pošlu ti skrze loď tuto zprávu na stanici a chci po tobě, abys ji šířil dál. Od planety GLIESE 1214 B se lidé musí držet dál a neudělat stejnou chybu jako já. Tenhle svět nám nepatří. Nemáme tu co dělat. A i když některé planety jsou přátelské a obyvatelné, tahle mezi ně rozhodně nepatří.

   Prosím, doleť do civilizace a přepošli tuhle nahrávku co nejvíce lidem. Pak můžeš dělat, co chceš. Plň si své sny, i když žádné nemáš a i když tvoje tělo není zdaleka tak dokonalé jako u nových modelů tvého druhu. Prosím, řekni všem, ať se sem nikdy nevydávají!

„Rozumím,“ zaznělo z reproduktorů po stranách těla téměř sentientního palubního robota, když k němu audiální záznam dorazil. Pokusil se nazpět kontaktovat kapitána výpravy Hayona Kyse, ale neúspěšně. Ať se s ním stalo cokoli, zdá se, že už není možné se s ním zkontaktovat.

   Ještě čtyřicet dva hodin robot Aleeck řízený AI čekal na návrat posádky, ale nevrátil se už nikdo. Nastartoval tedy boční motory stanice a odlepil se z orbity planety pokryté jediným gigantickým oceánem. Společně s jeho komentářem popisujícím jeho cestu zpátky obdržela naše redakce i nahrávku, kterou jsme výše v přepisu uvedli.

   Necháváme na čtenáři, ať sám naloží s touto výpovědí, jak uzná za vhodné, ale sami se domníváme, že bychom měli uposlechnout varování Hayona Kyse a planetu GLISE 1214 B nenavštěvovat. Domníváme se, že šířit toto svědectví je přímo žádoucí, ale hloubavý čtenář si jistě sám rozhodne, jak s touto informací naložit. Přejeme bezpečné cestování!

   Vaše Noviny nekonečna.