Bez nápadu

Je jarní ráno a ráno jara a příroda se probouzí. Prvosenky proráží slupku tajícího sněhu a zdobí jeho bělobu. Nad hlavou štěbetají ptáci v korunách stromů. Pocitem gratifikace se opájí jaro a dál oživuje trávníky. Sníh roztává a dává vláhu porostu. Je příjemně, i když trochu zima, a chodci brázdí ulice. Chtějí si užít —

  „Dobře, to je o ničem,“ zamumlal si pro sebe a přestal klapat do psacího stroje. Vytáhl popsaný papír, zmačkal ho a zahodil do koše. Nevěděl, co dál.

  Vypravil se do kuchyně, kde z lednice vyprostil plechovku piva a šel si sednout na balkon. Nabrat inspiraci. Usedl na dřevěnou zahradní židli a zapálil si svou první ranní cigaretu.

  Seděl tam a kouřil. Před očima měl podobnou scénu, jakou před chvílí popsal. Říkal si, ráno. To by se dalo nějak využít. Vždy upil z piva a potáhl z cigarety. Zatracený požitkář.

  Když dokouřil, zatípl oharek do popelníku a vrátil se do své pracovny k psacímu stoji. Zatímco psal, usrkával ze zelené plechovky a hrbil se na židli.

Je ráno. Oknem dovnitř prosakuje záře probuzeného slunce a probouzí i jeho. Pomalu otvírá oči a mžiká, aby kolem sebe zaostřil. Kocour leží v rohu postele u jeho nohou a spokojeně chrní.

  Posadí se a rozhlíží kolem sebe. Na zemi vyrovnané vyprazdněné lahve od piva, bílé stěny pokryté drobným písmem v angličtině, mezi žaluziemi v okně nalevo proniká do pokoje slunce. Ale něco, něco je špatně. Něco tu nesedí.

  Pak si toho všimne. Zmizely stíny. Celý pokoj je natolik ozářený sluncem za oknem se zataženými žaluziemi, že nic v místnosti nevrhá stín. Jediná lahev skrytá vedle postele nemá ani náznak stínu. Všechno je zalité světlem, které se odráží od popsaných stěn, a z ničeho nevisí stín.

  Je to prazvláštní. Jako by slunce nabylo na síle a teď vydává tolik světla, že byla denní strana Země zbavena stínů. Ale kocourovi to, zdá se, vůbec nevadí. Dál spokojeně leží, schoulený do klubíčka a předoucí ze spánku. Ale mně to vadí, pomyslí si.

  Vstane tedy z postele a dojde k oknu. Nezatěžuje se jejich otáčením a vytáhne žaluzie nahoru. To, co spatří, je dechberoucí. Přes víc než polovinu obzoru se táhne ohromná plocha Slunce se svou jasně bílou září. Stojí tam, zírá na tu podívanou a není schopen se pohnout.

  Za dvě minuty oslepne a spadne na zem.

  Pivo v háji, inspirace v háji. Polkl posledních pár kapek piva z plechovky, tu zmačkal a zahodil do koše, kde už ležela pěkná řádka popsaných listů papíru.

  „Jenže co teď“ zabručel v otázce mířené na sebe samého. „Zase ty lilie. Je to moc krátký a není kam pokračovat,“ pokračoval v samomluvě.

  „No co, vezmu si další pivko,“ usnesl se. Vstal, skočil strojem o dva řádky dál a připsal ROZEPSAT!. Pak papír pozvedl a položil na pracovní stůl vedle prastarého stoje.

  Děsivě děsná děvečka s dětským pohledem v děravých očích, běželo mu hlavou, to je taky k ničemu. To se nedá použít. Došel do kuchyně, vytáhl z lednice další plechovku a vrhl na ledniččin obsah lítostivý pohled. K čemu je psát, když nemáte na pořádné jídlo, protože nemáte nic, co byste mohli vydat?

  Otevřel dveře na balkon a vstoupil. Oslnila ho zář slunce, které bylo tak malé, jak být má, a ovanul ho závan chladného čistého vzduchu. Usedl na židli, usrkl piva a zapálil si. Nic mě nenapadá. Mám vymeteno.

  Seděl a kouřil, upíjel pivo a pozoroval les před sebou. Bylo krásné mít balkon naproti lesu. Chladný vítr ševelil mezi listy ve větvích stromů a on vdechoval čistý, neposkvrněný vzduch. A taky dehet a nikotin, ale to se střídalo.

  Když dokouřil, zatípl cigaretu a opustil balkon. Znovu usedl za svým starobylým psacím strojem, znovu do něho vložil čistý papír, znovu se napil z plechovky a znovu začal psát.

Sedím ve vlaku. Za okny se míhá zimní krajina ponořená v mlze. Z mléka vlhkého vzduchu vystupují stromy a zemi pokrývá sníh. Všechno je bílé a mně ta běloba imponuje.

  Sedím ve vlaku a čekám. Sedím ve vlaku a čekám, až dorazím do cíle. Zbývá mi tak hodina. Hodina čekání v prázdném kupé na příjezd do malé stanice, kde budu přestupovat. Jízda vlakem je příjemná věc, jen kolem nesmí být lidé. Když je člověk v kupé sám, hned má cesta poetičtější ráz.

  Ráz. Laryngální hláska, která se pojí pouze s vokály. Ráz. Silný dojem z něčeho, co nějak klíčově působí. I když to je špatný popis. Ráz. Ráz krajiny, ráz jízdy vlakem, ráz čekání na konec cesty, kterou strávíte zíráním z okna. Ráz marné zamilovanosti, jíž se nedá zabránit, ráz čekání na příležitost, kdy budete mít sílu se osmělit a udělat první krok. A to všechno, to všechno naráz.

  Absurdní. Ani moje myšlenky už nedávají smysl. Absurdně se topím v absurditách, kterým věnuju zbytečně přehnanou pozornost. Absurdně se topím v absurdních myšlenkách, které nemají žádný cíl. Myslím, abych myslel; píšu, tedy jsem.

  A tak dál sedím v prázdném kupé, dál pozoruji bílou hmotu mlhy a sněhu za oknem, dál zapisuji, co mě zrovna napadá. Dál se utápím v myšlenkách na ženu, již nikdy nepolíbím, dál se marně snažím přes to přenést. Dál sedím, dál píšu a dál nevím. Nevím co se sebou, nevím co se životem, nevím, co mám dělat, abych dostal inspiraci, dál odkládám všechno, co bych dělat měl, i všechno, co bych dělat chtěl. Dál prokrastinuji na útěku před způsoby, jakými bych chtěl prokrastinovat.

  A dál, dál nemám co napsat, protože nadále nevím, co psát. Dál nevím, co jí říct, i když se stejně dlouho neuvidíme. Dál nevím, jak naložit s pocity, o které nestojím, ale kterých se nedá zbavit. Dál, dál už nic.

  „Ježiš, to je úplně k ničemu,“ uzavřel text vlastní promluvou a vysvobodil papír ze stroje. Znovu si text přečetl, pak chvíli váhal, ale nakonec ho zmačkal a zahodil do koše k ostatním polotovarům.

  Zvedl se ze židle, stál tam a zíral na svůj psací stroj. Co mám s tím dělat? Nic mě nenapadá, běželo mu hlavou. No co, dám si ještě jedno pivo a zkusím to znova.

  A to taky učinil. Došel do kuchyně, vytáhl z lednice předposlední plechovku z balení a vydal se na balkon. Tahle situace se už tolikrát zopakovala, že se stala běžnou rutinou. Vždycky napůl seděl a napůl ležel na balkonové židli, usrkával pivo z plechovky a kouřil. Když cigareta zhasla, zatípl ji a vydal se zpátky ke stroji a začal znovu psát. Tak jako každý den. Tak jako vždycky.

Toho dne byl neklidný. Všechno ho vytáčelo a věci kolem na něj doléhaly svou přítomností. Jako by neměl pro co žít. Jen sedět za monitorem a tupě do něho zírat, aniž by věděl, na co kliknout. Nesnídal, nedal si svou ranní kávu ani ranní cigaretu. Neměl na to chuť. Neměl k tomu důvod. Jen seděl za monitorem ozařujícím šero pokoje pokrytého rozházenými odpadky a nevěděl, co dělat. A tak vypnul počítač a dál zíral do černého monitoru. Postupně v něm nacházel jakési tvary a nakonec zjistil, že je to jeho vlastní odraz. To, co ve zhasnutém monitoru viděl, byla jeho tvář. A to ho tak vyděsilo, ten pohled na tu zdeformovanou masku, že začal čelem bušit do klávesnice, než neomdlel mezi klávesami nevznikly potůčky horké krve.

  „Dobře, to už je totální kravina,“ zamumlal si pod vousy a psaní vzdal. Došel si pro další pivo, sednul si na balkon a zapálil si další cigaretu. Dneska už nic nenapíše. Nemá to cenu. Dnes to prostě nejde. Prasklo mu spisovatelské střevo.