BalkOn

Začalo to nevinně. Otevřel jsem dveře na balkon, vstoupil a opřel se o zábradlí. Co bylo dál? Inu, zabalil jsem si cigaretu a následně ji zapálil. Tak jako vždycky.

Můj byt je relativně prostorný, má vysoké stropy a sestává z jedné ložnice/spisovatelské pracovny, kterou jsem rozdělil příčkou, z kuchyně na druhé straně chodby a nevelké koupelny mezi tím. Se mnou tu žije i několik koček. Bývalo jich víc, ale z jedné se stal kanibal a řady mých spolubydlících prořídly. Nebudu vám vyprávět, jak jsem se jí nakonec zbavil, ale celé to byl nepříjemný zážitek.

Zhruba před měsícem jsem se vrátil z pobytu v horách, kde jsem v plénu krajiny maloval krajinky. Teď jsem doma, krmím své zbylé kočky a píšu. Jsem bez nápadu, ale píšu dál, protože kdybych nepsal, jako bych nebyl. Scribo ergo sum. Píšu, tedy jsem.

Čas od času si zajdu na balkon zapálit. Čas od času se zajdu na balkon nechat ovanout čerstvým vzduchem.

Usedl jsem na své staré, kočicími drápy poškrábané křeslo, nyní trochu víc pootočené doprava, směrem k zábradlí a výhledu na les za domem. Zapálil jsem si a pozoroval les. Kdesi za ním byla vlaková zastávka, ukrytá za korunami stromů, kde jsem se nejednou loučil se svou milou. Je to už dávno, uplynulo mnoho let a každý jsme teď jiným člověkem.

Tahal jsem z cigarety a vypouštěl proudy bílého kouře. Pak jsem si všiml pohledu na vedlejším balkonu. Z mého pohledu byl nalevo, ale pokud by se někdo zdola díval na dům, balkon by byl vpravo od toho mého. Seděla tam jakási slečna, již jsem tu nikdy předtím neviděl. Na hlavě měla rudý zdobený klobouk a zřejmě se opalovala na slunci. Neviděl jsem jí do tváře, ale shledával jsem ji krásnou. Pak se otočila.

Ne příliš vysoká, ani příliš nízká dívka se posadila na svém lehátku a podívala se přímo na mě. Doufal jsem, že za zábradlím a na křesle pro ni budu neviditelný – tak jako většinou pro všechny ostatní –, ale ona se dívala přímo do mých očí a usmívala se.

Nevěděl jsem, co dělat, ale nebylo mi to nepříjemné. Jak dlouho mi žena neopětovala pohled, při kterém by se usmála? Nevím. Hodně dlouho. Seděl jsem tam, neschopný si do úst strčit zbytek cigarety, a zděšeně se jí díval do očí. Trvalo to několik minut a já začínal být nervózní. Pokývl jsem jí na pozdrav a ona kývnutí opětovala.

Pak uchopila klobouk na své hlavě, postavila se a poslala mi ho vzduchem. Asi nemusím říkat, že jsem nebyl schopen ho zachytit, i když prolétal kolem mne. Namísto toho se teď snášel dolů, padal a ztratil se mi z dohledu. Vstal jsem, opřel se znovu o zábradlí, potáhl z cigarety a zadíval se dolů.

Zatočila se mi hlava. Klobouk padal pomalu, ale pod ním se rozevřela neskutečná hloubka. Mám byt ve čtvrtém patře, takže to je pár metrů k dvorku za domem a stromům za ním, ale nikdy mi to nepřipadalo tak daleko. Jako by se prostor roztáhl a vzdálenost mezi mým balkonem a zemí tam dole se zvětšila na několik kilometrů. A klobouk se dál vesele vznášel, pohazoval si s ním vítr, jako by se nic nedělo.

Podíval jsem se doleva. Dívka zmizela. Čekal jsem, že se bude dívat dolů za kloboukem jako já, nebo že mi začne nadávat. Ale už tam nebyla. Pravděpodobně jsem ji naštval a odešla. Anebo žádná dívka nikdy neexistovala a já si ji jen představil. Ale ten klobouk, ten tam byl pořád.

Snášel se do hloubky propasti pod domem, která se stále zvětšovala. Jako by se země rozhodla, že se propadne právě za naším domem a způsobí mi závrať. Jako by se obří prst zabodl do globusu mého světa a vytlačil do povrchu jámu. Jako by se můj balkon vznášel čím dál výš a celý dům se natahoval za ním. Jako bych měl halucinace. Ale pravdou nebylo ani jedno z toho. Anebo všechno zároveň. To nedokážu říct.

Stál jsem tam, hrudí přitisknutý k orezlému zábradlí, jež jsem křečovitě svíral pokrčenýma rukama. A klobouk dál padal, jeho rudá látka stále víc zářila, kontrastujíc s rozevírající se černí propasti za ní. Cítil jsem, jak padám s kloboukem. Cítil jsem každý poryv větru, který klobouk rozhoupal. Cítil jsem, jak zábradlí pode mnou mizí a já padám vedle klobouku.

Najednou se zleva ozval tlumený ženský smích a když jsem se za ním ohlédl, stihl jsem akorát spatřit, jak dívka násadou od koštěte bodá do rzí prolezlého zábradlí kolem mého balkonu. A zábradlí to nevydrželo.

Zbýva jediná otázka. Stihnu v pádu zachytit klobouk, abych jí ho mohl vrátit?