top of page

Aroma Amora
aneb
z ignorance k nutnosti

2023

Beze světa

_

Připravoval se na to dlouho. Nejhorší byla práce s kladívkem, aby dostatečně narušil kost, ale zároveň neporušil vnitřní orgány. Do kůže vyřezal úchyt pro snadnější manipulaci. Už to bude dobré...


Byl první máj. Byl lásky čas. Nebo...  alespoň pro něho.

  Stál před budovou, v níž bydlela, a užíval si vůni svěžího vzduchu postupujícího jara. Dnes si ještě nedal cigaretu. To aby jí nevadil onen štiplavý zápach. Koneckonců, dnes dělá všechno jen pro ni.

  Vyšla snad po čtvrt hodině, ale to mu nevadilo. Měl času dost. Je státní svátek, oba mají volno, tak není kam spěchat. Vyšla ven s vlasy spletenými do dvou tmavých copů. Neměl rád copy. Měl rád její vlasy a chtěl je vidět rozpuštěné. Ale to jí říci samozřejmě nemohl.

  „Tak kam půjdeme?“ zeptala se.

  Odvětil prostě. „Projdeme se.“

  A tak šli.


  Nebylo v tom nic důvěrného, ale on tušil, že ona tuší. Jen byla otázka, co si ona myslí, že tuší. Ale to nebylo podstatné. Teď šlo o to, aby se vše vydařilo a den vyšel tak, jak si ho plánoval.

  Prošli parčíkem, vyhnuli se schodištím a vstoupili na náměstí. Byl první máj a všude byla spousta dvojic. Páry lidí, kteří si jsou blízcí víc, než oni dva. Ano, chtěl by ji vzít za ruku, když tak viděl ty klevetící dvojičky všude kolem, ale neudělal to. Dobře věděl, že ona nemá na věc stejný pohled jako on.

  Pozvolna proplouvali náměstím za nic neříkajících frází. Dnes už neřešil, jak ona ho vidí, dnes nenaléhal, aby s ním mluvila o vážných tématech, dnes byl rád, že s ní tráví čas, a nic jiného neřešil. Jak je to hloupé, být mužem mluvícím o lásce? Nemluvil tedy o lásce, jen svým krokem dál určoval směr cesty.

  Byl první máj a oni opustili náměstí. Teď šli dlouhou ulicí s kolejemi tramvají, vinoucí se kolem centra. A i když ne tolik, jako na náměstí, stále tu potkávali dost mladých i starých lidských párů. Běloši s černoškami, bělošky s černochy, běloši i černoši s asiatkami a asiati s běloškami i černoškami. Byl první máj a nikdo neřešil, odkud se kdo vzal. Byl první máj a to jediné důležité byla náklonnost mezi lidmi.

  Šli tedy ulicí dál, až opustili centrum. Následovali tramvajové koleje do periferie města. Procházeli kolem parků s kvetoucími stromy a vzduch kolem nich voněl tisícovkou odstínů jara. Slunce příjemně hřálo, i když už bylo pozdní odpoledne, a její smích mu zněl v uších tak jako nikdy předtím. Měl rád její smích, ostatně měla krásný hlas, ale dnes to bylo něco jedinečného. Jen škoda, že ho neslýchal tak často.

  V posledních dnech — a že už jich byla pěkná řádka — v něm narůstala potřeba ji vídat a mluvit s ní. Ale stejnou dobou se zároveň ona od něho stále víc distancovala a hledala záminku v desítkách jiných činností, jen aby mohla říct, proč s ním nemohla mluvit. Vyhýbala se mu. On si toho byl plně vědom, ona jen možná. To nedokázal posoudit. Dnes si ale přece našla čas. Dnes neměla výmluvu. Byl první máj, a to je státní svátek.


  Vyšli z města. Zarazila se. Zastavila se.

  „Poslyš, kam mě to vlastně vedeš?“

  Měla právo se ptát. Nevyčítal jí to. Ale měl pocit, že mu to dluží. Za všechny ty chvíle, kdy mohli trávit čas společně, ale netrávili, protože ona si vždycky našla nějaký důvod, proč to zrovna nešlo. Za všechny ty chvíle přijde splátka dluhu. Přijde pomsta. Přijde dnes. Přijde už za chvíli. Byl první máj a on věděl, co nastane. Byl první máj a ona to nevěděla.

  „Vidíš tamhleten kopec?“ ukázal na vrchol po pravé straně v dálce před nimi. „Tak tam.“

  „A co tam je?“

  Musel se usmát. Při té myšlence se nemohl neusmívat. To je dobře, že tě to zajímá. Však za chvíli uvidíš.

  „No, vlastně nic, ale je tam pěkný výhled.“

  Nelhal. To k tomu patřilo. Musel být pěkný výhled. Jinak by to celé nefungovalo. Muselo to být perfektní. Věděl, že stejně nikdy nic nevychází podle plánu, ale dnes vyjde. Věděl to. Muselo to tak být. Jiná možnost už nebyla.

  Byl první máj a vzduch byl prosycený láskou a vřelostí. Byl první máj a vzduch byl prosycený jarem. Byl první máj a všechno nádherně vonělo. Byl první máj a oni začali šplhat na kopec.


  Na vrcholu se zastavili. Nebo spíš on se zastavil, protože věděl, kde se zastavit chce. Ona stanula vedle něho a hleděla s ním.

  „Je to krásné,“ pronesla.

  Nebylo třeba říkat víc. On věděl, že na ni ta scenérie zapůsobí. On věděl, že to tak bude. Protože občas v životě přijdou dny, kdy jsou věci takové, jaké je chceme. A tohle byl jeden z nich. Už z principu. Prostě musel být.

  Byl první máj a na obzoru zapadalo slunce. Syté, nadýchané červánky se rozprostíraly daleko po obloze. Údolí otevírající se před nimi bylo ozářeno tou rudou záplavou a nad hlavou jim kvetly třešně. Asi tři nebo čtyři. To není důležité. Ale byly úchvatné a obsypané růžovými květy. Byl první máj a oni stáli pod třešněmi, pozorujíce společně západ slunce. Byl první máj a on ji chtěl aspoň nyní vzít za ruku. Ale už bylo pozdě. Byl první máj a on se rozhodl. Byl první máj a jí ve vlasech přistál lístek z třešňového květu. Byl první máj a ona byla nádherná.


  „Tak jo,“ zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit. Ale nešlo to. Srdce mu bilo jako o závod. Pochopitelně. Jaká ironie.

  „Můžeš se, prosím, na chvíli otočit? A ideálně zavřít oči? Já...  víš, no...  něco pro tebe mám, tak—“

  Nemusel ani dokončit větu. Horlivě přikývla a s úsměvem se otočila. Vypadalo to, že plně přistoupila na jeho hru. Byla to hra? No, pro ni možná. Pro něj nikoli.

  Když se otočila a on si byl jistý, že má zavřené oči, začal rozepínat knoflíky na své košili. Úmyslně si vzal košili s vínovou barvou, protože nejenže pro něho hodně znamenala a bylo poněkud symbolické mít ji na sobě právě dnes, ale hlavně pak nebude zřejmé, kde končí a kde začíná krev. Byl první máj a ona stála plna očekávání zády k němu. Byl první máj a on si rozepnul košili. Byl první máj a už moc nezbývalo. Byl první máj a on byl šťastný, že je aspoň dnes s ní. Aspoň dnes, po tak dlouhé době, aspoň na první máj, s ní může být. Trávit s ní čas. Čas, na který ona nezapomene. Byl první máj a ona ještě dlouho nezapomněla.


  Podíval se dolů. Dolů, na svou obnaženou hruď. Vyřezaný úchyt dobře viděl. Šlo už jen o to udělat to. Jenže...  nějak se mu nechtělo. Najednou si uvědomil, že ona před ním stojí a na něco čeká. Ale neví na co. Uvědomil si, že možná čeká na polibek, na který on čekal celou tu dobu. Možná že by pořád ještě byla nějaká možnost napravit všechno, co se stalo? Možná že by se ještě mohl rozmyslet? NE! Nemůže. Teď už není cesty zpátky. Už došel tak daleko, že to nemůže vzdát. Ona musí pocítit, co pro něho znamená a jak moc ho zraňuje svou ignorancí. Musí, nebo ne? Ale ano. Musí. Musí pochopit, o co jemu celou tu dobu šlo. Jen a jen o ni. Musí pochopit, že celou tu dobu on vstával i usínal s myšlenkou na ni, že po celou tu dobu pro něho nic nebylo důležitější, než komunikace s ní. Musí pochopit, že ona se pro něho stala vším, zatímco on pro ni znamená pouze...  co? Známého? Kamaráda? A není už to jedno? Asi je. Už není návratu. Už je příliš pozdě. Teď už se zastavit nemůže.

  Byl první máj a ona stála zády k němu s očima zavřenýma. Byl první máj a uslyšela prasknutí. Teď už se mu to povedlo definitivně, ale to ona nemohla vědět. Rozlomil svou hrudní kost. Byl první máj a on zajel svými prsty z obou stran dovnitř svého hrudního koše a rozevřel ho. Byl první máj a on jí otevřel svou hruď. Byl první máj a ona uslyšela „otoč se a nastav ruce.“ Byl první máj a ona poslechla.


  Co to může být? Je to lepkavé a měkké, ale hřeje to. Otevřela oči.

  Na jejích spojených dlaních leželo cosi rudého, jakási neurčitá hrouda plná krve. Krev z toho unikala a protékala jí mezi prsty. Kapičky krve padaly dolů, na zem, kde za chvíli bude ležet i on.

  Podívala se na něho a rázem pochopila. Nikdy neviděla jeho holé tělo, ale bylo jí jasné, že takhle to normálně nevypadá. Co jen to udělal, běželo jí hlavou.


„Tady máš. Už dlouho je tvoje, tak jsem ti ho chtěl dát.“

Na další slova už se nezmohl. Ale vydržel ještě tu chvíli, aby mohla svým zděšeným pohledem spočinout v jeho očích, nyní ještě prázdnějších než jindy. Viděl na její mimice, jak jí všechno dochází, a usmíval se. Její téměř vykřiknutou otázku „proč?“ už ale neslyšel. Opustily ho síly. Udělal, co musel. Takhle to má být.

  Byl první máj a jeho tělo s otevřeným hrudníkem se bezvládně svalilo na zem. Byl první máj a ona stála nad ním a v jejích dlaních pozvolna utichalo i jeho srdce. Byl první máj a on byl šťastný, že konečně projevil, co chtěl. Byl první máj a ona byla nešťastná, že to projevil právě takto. Byl první máj a slunce zapadlo za obzor. Byl první máj a červánky se vytrácely. Byl první máj a třešně se zmítaly v náhlém poryvu větru. Byl první máj a jí začala být zima. Byl první máj a jí došlo, že bude muset jít zpátky. Byl první máj a jeho mrtvé srdce dopadlo vedle jeho těla. Byl první máj a ona si utřela krev z rukou do trávy. Byl první máj a oba si to zasloužili.

(Jedna celková problematika za poslouchání všeho možného)

(Postskriptum: omlouvám se K.H. Máchovi za takovéto banální zneužití jeho motivu, ale abych tak řekl, hodilo se mi to do krámu.)

John Sick
2023
(Ne)líbilo? Tak můžeš:
Spread the Sickness, baby!
Zpět na povídky
bottom of page