AMnesie

Když jsem se probral, neměl jsem nic. Bez mobilu, bez peněženky, bez klíčů a sluchátek. Jediné, co mi zbylo v kapsách kalhot, byly dvě propisky. Jediné, co mi zbylo v kapsách bundy, byl poloprázdný sáček s tabákem a jediný docházející zapalovač. No, aspoň že tak.

Když jsem se probral, ležel jsem ve vodě. Boty i ponožky byly pryč, nohavice po kolena promáčené a od špiček nohou do pasu jsem ležel v nepatrné vrstvičce vody na břehu řeky.

Byla mi zima a vlhko tomu nepomáhalo. Byla hluboká noc a lampy svítily jen zpola, jako by je někdo úmyslně utlumil. Pomalu plynoucí voda vydávala poklidné špoluchání a já si připadal padat pod zem. Byla tma a já ležel na břehu řeky s bosýma nohama a beze všech důležitých věcí. Byla studená noc a já nemohl nikomu zavolat, jsa kompletně bez peněz.

Když jsem se probral, posadil jsem se. Pomalu jsem si uvědomil všechny svaly v rozlámaném těle a opatrně se zvedal. Všechno mě bolelo, ale nejvíc hlava. Jako bych v ní měl tisíce droboučkých střepů pochodujících v kruzích a vyrývajících mi zevnitř brázdy do mozku.

Když jsem se probral, posadil jsem se. Narovnal a protáhl jsem ztuhlá záda, dívaje se kolem. Jen černá voda řeky ve stínu pod mostem, jen slabé světlo lamp pronikající dolů z kopce přes keře a cosi barevného kousek od místa, kde jsem měl před chvílí hlavu.

Byla tma a já se šátral po onom předmětu. Byla hluboká noc a já uchopil kus tvrdého, možná až příliš hladkého papíru. Bylo hluboké tíživé ticho a já pohlédl na fotografii. Dosud jsem nevěděl, co se mi kdykoli před tímto okamžikem dělo, ale teď jsem si začal vzpomínat.

Na fotografii bylo šest lidí. Nebo vlastně jen čtyři, ale další dva byli umně dokresleni tak, že bylo poznat, o koho se jednalo. Člověkem na jednom kraji, zpola skrytým za tělem nevelké ženy, jsem byl já. Vedle mne stál muž, jehož jsem si nemohl vybavit. Před námi, blíž k objektivu, stály dvě ženy. Jedna hubenější s brýlemi a velmi alternativním vzezřením. Druhá, trochu objemnější povahy, i když pořád ne vyloženě objemné, měla zrzavé vlasy a přehnaně zoufalý pohled. Na druhé straně, než jsem stál já, pak byly dokresleny další dvě tváře. Vpředu černovlasá žena s širokým zářivým úsměvem a za ní zarostlý muž s nakrouceným knírkem. Věděl jsem, že ti dva byli s námi, ale odešli dřív, než se pořizovala fotografie.

Na pozadí bylo lze vidět vysoké zalesněné kopce vpravo a nevelkou řeku se splavem nalevo. Mezi scenérií za postavami a námi samými se skvělo kovové zábradlí a pod ním desítky vyrovnaných lahví od piva. Netuším jak, ale věděl jsem, že jich bylo přesně sto čtyři. Sto čtyři prázdných lahví od piva na balkoně se čtyřmi přítomnými a dvěma nepřítomnými lidmi. To by bylo peněz na tabák, kdyby se ty flašky vrátily, proletělo mi hlavou. To nebyla moje myšlenka. Spíš vzpomínka na něco, co řekl někdo jiný. Snad někdo z těch lidí na fotografii.

Vzpomněl jsem si, že jsem se probudil a šel si zakouřit. Sedl jsem si právě na onom balkoně, kde v květináči rostl malý, roztomilý výhonek marihuany. Měl i svoje jméno, ale to nedokážu zrekonstuovat. Tuším jen, že to znělo rusky a nějakým způsobem to souviselo s pomerančem. Ale moc moudrý jsem z toho nyní nebyl. Když jsem kouřil a čekal, až se vzbudí zbytek lidí přespávajících v bytě, k němuž balkon patřil, zazvonil mi telefon. Nemůžu si vzpomenout, kdo mi volal, ale na základě toho telefonátu ostatní vstali.

Vstali a dali si cigaretu. A já s nimi. Třetí za to ráno. Co se dělo předtím, než jsme se sem dostali? Vybavoval se mi masivní dřevěný stůl a půllitry s pivem. A zpívající stromy, to taky. Enti se rozhodovali, jestli nám lidem nevyhlásí válku, ale nakonec se rozhodli zaútočit na naše ušní bubínky nevkusným zpěvem. Takže jsme byli někde venku a pili pivo? Snad.

Vím, že jsem ty lidi viděl rád. Vím, že jsem je dlouho neviděl a byl jsem rád, že se s nimi znovu shledávám. Ale při jaké příležitosti to bylo? Proč nás na zahrádce oné prastaré hospody sedělo tolik a proč mám pocit, že tam seděl někdo, kdo mne kdysi historicky něco učil? A proč jsem tomu člověku tykal? Nevím, na to si nedokážu vzpomenout.

Otočil jsem fotografii a na její zadní straně uviděl nápis. Rodinka Spáky, květen 2023. Dobrá, takže další věc, které nerozumím. Obrátil jsem papír zpět a znovu se zadíval na šestici tváří.

Proč dva z nás nebyli na fotografii? Proč je někdo jen dokreslil? Chvíli jsem nad tím hloubal, ale pak mi to došlo. No jistě! Nepřespali s námi na bytě, protože se oddělili už v hospodě. Proč měl ale potom někdo potřebu dokreslovat je na fotografii? A není to vlastně můj kresebný rukopis?

Dál jsem si prohlížel tváře a snažil se vybavit si jména. Ale marně. S dokresleným párem jsem si spojoval jediné. Prsteny. Ale jaký to mělo význam, to netuším. Ovšem jedna z dvou vyfotografovaných žen mi něco připomínala. „Seš můj oblíbenej člověk.“ Řekla to skutečně? A řekla to mně nebo někomu jinému? Proč mám pocit, že adresátem byl ten muž vedle mne, jehož jsem nedokázal indentifikovat?

Ale pak jsem ho poznal. Byl to Milovník. Ten člověk, který mi to ráno telefonoval, když jsem kouřil na balkoně. Ten člověk, s nímž jsem si kdysi před lety rozuměl jako s nikým jiným. Ten člověk, který mne tahal ze dna a sdílel se mnou svoje problémy, když mi bylo nejhůř. Teď je mi lépe. Cítím se dobře... a daří se mi. Ale co on? Proč se mi zdá, že on je jaksi vyšinutý? Proč mě pohled na něho děsí? A proč mám takový problém vybavit si o něm něco víc?

Pak mi naskočila další scéna. Po ranním telefonátu a několika cigaretách ten muž přišel. Cosi přinesl. Cosi, co k tomu místu neodmyslitelně patřilo. Cosi jedlého a zcela specifického. No jistě, instatní čínské nudlové polévky! Takže přišel a přinesl polévky, ale co bylo dál?

Všichni jsme se sešli v kuchyni a jedli. Já měl polévku v misce, ale minimálně jeden z ostatních lidí ji jedl z pivního půllitru. Někomu jinému vadilo, že skřípu vidličkou o keramiku misky. Někdo další nudle srkal a nevnímal nic jiného. Snad jsme tam byli jen ve čtyřech lidech, tak jako na fotce, ale možná tam byl i někdo další.

A pak přišla další scéna.

Seděli jsme v pokoji vedle balkonu. Byli jsme tři. Já, ta brýlatá žena – no jistě, byla to Moudrost! – a onen muž, co přinesl instantní polévky. A možná i krabičku cigaret, teď nevím. Všichni jsme seděli vedle sebe na jedné posteli a poslouchali hudbu. Poslouchali hudbu, hovořili a kouřili. A pak mi onen muž předal svůj telefon s tím, že napsal jakýsi text. Nazýval to básní, ale nedá se říct, že by to báseň byla. Ovšem ani že nebyla. Bylo to podivné.

Četl jsem zmatené polověty a neustále odbíhal pozorností do místnosti, kde stále probíhal hovor a hrála hudba. Dočetl jsem text a měl z něho divný pocit. Ne vyloženě špatný, ale divný. Podíval jsem se na toho muže a on se mne zeptal, co na to říkám. Už jsem si vzpomínal. Byl to Milovník! Věčně v sobě ztracený, narušený filozof.

Protože jsem nedokázal odpovědět, přečetl jsem si text znovu. Tentokrát jsem se soustředil a věnoval mu veškerou svou pozornost. Skladba vět nevět mi skřípala v hlavě a kakofonická slovní spojení mi drásala mysl. Krysy, zabíjení, potlačovaný hněv. Přehnaná sebelítost a sebemrskačství. Ztotožnění s vyšinutostí a její rozvíjení. A zase krysy, nenávist a krev.

Čím déle jsem text četl a blížil se k jeho konci, tím víc scén se mi míhalo před očima. Tím víc jsem viděl do jeho nitra, do jeho života a spojoval si to s tím, co jsem o onom člověku věděl. Najednou mi bylo jasné, kdo to je. Najednou jsem viděl jeho zvířecí podstatu a cítil jeho divokou přítomnost vedle sebe.

V době, kdy já se vyhrabával ze svých nejhorších let, on se propadal stále hloub, až dosáhl daleko pod dno, po němž jsem kdy kráčel já. Ale tam se nezastavil. Klesal dál a jeho mysl se tříštila do tisíců nesouvisejících střepů rozbíjejících se navzájem. A já mezitím střídal léčebny a snažil se vyhnout právě tomu, co se dělo jemu.

Teď jsme seděli vedle sebe, on byl zmatený a roztěkaný jako vždy v posledních letech a do mne prostupovala jeho vyšinutost skrze slova, která napsal. Snad ve stavu nejvyšší příčetnosti a sebereflexe, jaké byl schopen, snad naopak. To jsem nedokázal říct. Ale tíha a naléhavost jeho vnitřního destruktivního chaosu na mne dorážela skrze jeho nevyřčená slova a já dostával strach.

Pak mi vzpomínky přeskočily o pár momentů dál a já pozoroval toho muže, jak kreslí desítky zfetovaných myší na jediný kus papíru. Tlustými, až nepřirozeně vyrovnanými tahy vytvářel obloučky tlustých myší, v jejichž očích se odráželo jeho zpola vědomé a zpola nevědomé šílenství.

Po dalším vzpomínkovém střihu se muž posunul o dalšího půl metru dál a seděl před stolním zcátkem. Z nějakého důvodu si dával řasenku a mimoděk vytvářel sytě černé šmouhy na bělmu svých očí. Když skončil, podíval se na mě a já ztratil vědomí.

Tehdy mé vzpomínky končí. Pak už vím jen to, že jsem se probral leže na břehu řeky pod starým vrzajícím mostem a neměl u sebe téměř nic. Netuším, co se dělo mezi chvílí, kdy mi Milovník s řasenkou na očích a v očích věnoval svůj vyšinutý pohled, a mým probuzením v řece, ale někdy je lepší nevědět.

Vstal jsem, vyšplhal na most a fotografii si zastrčil do náprsní kapsy. Třeba si skrze ni vzpomenu na něco víc. Třeba jaké je mé jméno. Opřel jsem se o zábradlí ve sporém světle pomrkávajících lamp a zabalil si cigaretu. Chudou tenkou cigaretu, protože tabák mi docházel a já byl bez peněz. Jediný z mých zapalovačů, který jsem měl nyní u sebe, třikrát naprázdno cvakl a já si začínal zoufat, že už si ani nezapálím. Ale na čtvrtý pokus se objevil nepatrný modrý plamínek a já mocně potáhl z cigarety, abych ho využil, dokud je ještě při životě.

Stál jsem tam na mostě a kouřil. Zíral jsem dolů, do tmy ševelící vody a nepatrných odlesků na jejím dně. Hlavou mi vířily útržky vzpomínek, které nebylo lze zcela přesně seřadit za sebe, ale aspoň nějak zhruba navazovaly.

Ten muž, Milovník, se stal psychopatem. Ztratil svou příčetnost kdesi v hlubokých temnotách, jaké máme všichni uvnitř sebe. V těch, v nichž jsem se topil o celé roky dřív než on. Z něho se stal psychopat a já jím přestal být. Nemám z toho radost. Nejsem rád, že on dopadl takto a děsí všechny kolem sebe, ale vím, že stejně dřív všichni viděli mě. Snad i on. Nejsem rád za to, co se z něho stalo, ale jsem rád, že já už takový nejsem. Prohodili jsme si status psychopata. Je mi ho líto, ale aspoň už na jeho místě nejsem já...