„Vlak je opožděn asi o
430 minut
z důvodu
nepříznivého počasí.“

Zastavili jsme kdesi v poli. Zřejmě další „komplikace na trati“, řekl bych. České dráhy jsou navzdory své nepostradatelnosti značně nespolehlivé. Možná je to právě proto, že se na ně spoléhá až moc. Nic ale není tak otravné, jako když vlak zastaví uprostřed ničeho, tak jako nyní, a člověk se ani nemůže dívat z okna, protože výhled je stále zoufale stejný.

   A právě tak teď sedím a pozoruji stromy v dáli, lány pole a bahno dole. Čas ubíhá nepříjemně pomalu, ale i tak se ztrácí v nenávratnu a já se obávám, že tam, kam dojet mám, nedojedu včas a přijdu o všechno. Může se to zdát nepravděpodobné, ale je to tak. Má partnerka mi dala jisté ultimátum a mně nezbývá, než dnes dorazit do jejího města a podniknout s ní dobrodružnou výpravu do sluje zla, kde přebývají všichni její přátelé, abych se s nimi seznámil.

   Problém tkví v tom, že mi to za to nestojí. Upřímně jsem i docela rád, že vlak zastavil a stojí nikde, zatímco se nic neděje. Mám tak čas všechno promyslet a zvážit, zda skutečně chci podniknout tuto nezbytnou oběť, abych s ní mohl být i nadále. Jenže čím déle vlak stojí a čím déle mám před očima stále ten stejný obraz nehybného zlatavého pole, tím větší mám chuť se na to vykašlat. Možná že ji už ani nemiluju, což je dost pravděpodobné, ale nechci být zase sám, protože to je nadmíru destruktivní.

Zatímco přemítám nad svým nešťastným údělem, zívaje sleduju pole. A z nějakého důvodu dostávám pocit, že na tom výhledu něco nesedí. Možná je tam až moc velký klid. Možná postrádám vlnění klasů ve větru, které by mi naznačilo, že čas stále proudí světem. Zdá se mi, že všechno stojí - nejen vlak, ale i to pole, ty stromy i moje zoufalá nerozhodnost.

   Když tu náhle z dáli táhle zazní křik. Nepodobá se to křiku člověka, ale zvířeti je to ještě nepodobnější. Jenže než stihnu zvuk identifikovat, zase utichá a nastává tíživé ticho. Nyní už sleduji pole se zaujetím a čekám, zda něco nespatřím.

   Notnou chvíli se nic neděje, a tak docházím k závěru, že otevřu-li nad sebou okno, možná zvenčí uslyším něco, co mi dosud unikalo. Otevřu tedy okno a znovu si sedám. Stále se ale nic neděje.

   Pozvolna ztrácím zájem o dění (nebo spíše nedění) za oknem a vracím se zpět ku svým úvahám. Pakliže přijedu s relativně malým zpožděním a svedu tuto chybu spravedlivě na železniční společnost, možná mi bude odpuštěno a zbytek večera proběhne podle plánu. Půjde se někam, kde to v mých představách čpí sírou a zkažeností, a bude se hýřit, dokud všichni nepadnou polomrtvi na jednu hromadu, až bude jen změť končetin bez jediné hlavy. Takový způsob zábavy mi není vyloženě odporný, ale musel bych k němu mít ty správné lidi, abych si to dokázal užít. Pokud ale bude zpoždění velké, což se zdá pravděpodobnější a více to odpovídá standardům Českých drah, potom nebude mít cenu se na těch posledních pár chvil připojit k omámené společnosti, jejíž nejsem součástí. Taky je dost dobře možné, že v takovém případě by na mne už ani nečekala. A asi by to tak bylo i správné. Jenže pak budu mít rázem další problém, a sice pobyt někde, kam nepatřím, kde nemám kam jít a odkud jezdí zpáteční spoj jen jednou za čas.

   Nezamlouvá se mi ani jedna z těchto možností. Nejradši bych tady vystoupil a zůstal ležet uprostřed pole, zablácen a neschopen se hnout. Nevím, proč mi na mysl přišla zrovna taková myšlenka, ale najednou jako by to bylo to nejrozumnější řešení mého problému. A ten žádné správné řešení nemá.

Znovu upírám pozornost na pole, protože jsem zaznamenal nepatrný pohyb. Nejsem si jistý kde, ale jistá chvilková změna v mém zorném poli určitě nastala, doprovázena nepatrným šustěním obilných klasů. Kloužu pohledem po poli, poli zorném i obilném, a hledám onu anomálii v jinak čiré nehybnosti. Nemohu ji nalézt, a tak se zvednu a vystrčím hlavu z okénka v naději, že to pomůže.

   A skutečně, najednou už vím. Už vím všechno, co jsem nevěděl, a znám odpověď na svůj problém. Obilí se táhne donekonečna, kam až oko dohlédne. Stromy v dálce jsou jen malým ostrůvkem v moři klasů, v nichž pomalu, ale jistě tonou. Obloha je díky západu slunce nažloutlá, má stejný zlatavý nádech jako pole. Nejde již spatřit hranici mezi polem a mraky. Zdá se to být jediným nedělitelným celkem, který obklopuje mne i vlak ze všech stran.

   A vlak? Vlak není. Jediná existující část vlaku je moje kupé, v němž jsem sám. Z okna se nezdá, že by vlak, ba jenom vagón pokračoval někam dál, ať vpředu či vzadu. A skutečně; když odhrnu záclonku dělící kupé od chodby vagónu, zjišťuji, že žádná chodba se nekoná. Jsou tam jen dveře do záplavy zlatých klasů, které jsou nejspíš tím jediným, co odteď kdy uvidím.

   Když vystoupím do pomyslné chodby a vydám se jakýmkoli směrem, můžu svoje kupé obejít a prohlédnout si ho zvenčí, aniž bych viděl zbytek vlaku nebo dokonce koleje. Ani jedno tu prostě není. Jen to obilí.

Nakonec se rozhodnu vylézt z toho, co kdysi bývalo vlakem, a vydat se jakýmkoli směrem pryč, v naději, že dojdu na konec pole. Vycházím tedy ze svého kupé a jdu rovnou za nosem, stejným směrem, kterým jsem vyšel ze dveří.

   Když ujdu pár kroků, otočím se v zoufalém popudu vrátit se zpátky do bezpečí kupéčka, jenže zjišťuji, že tam už není. Jenom to pole. Jenom klasy obilí. Zmizel i remízek stromů tam kdesi v dáli. Stojím ve středu zlatavé plochy táhnoucí se po zemi i po nebi, bez konce i bez začátku. Ani slunce už nikde nevidím. Je tu jen to obilí, jen vzpomínka na vlak a vzpomínka na dávno vyvanulou lásku.

   Už není den ani noc. Už není dnes, včera ani zítra. Už není já, ty, anebo my. Jen to zlaté obilí.