Ó, Rubiku

Byla tam a vznášela se. Hned když jsem vešel do té opuštěné budovy, věděl jsem, že něco je špatně. Něco tady zatraceně nesedělo. Zvenčí oprýskané a zborcené stěny byly z vnitřní strany naprosto nepoškozené a bílé jako čerstvě padlý sníh. Nikde nebylo lze vidět jedinou pavučinu ani stopu prachu. Bylo to prazvláštní.

  Bloudil jsem prázdnými místnostmi a prozkoumal celé přízemí. Nebylo tam vůbec, ale vůbec nic. Všude prázdno, jen ty čistě bílé zdi. Pak jsem pokračoval do patra. Kromě popraskaných okenních tabulí, za nimiž se skrýval výhled do hustě porostlé, neudržované zahrady, tu rovněž nebylo nic zajímavého. Nenalezl jsem jediný kus nábytku, jedinou věc ležící na zemi, ba ani jedinou žárovku visící ze stropu. A přece tu bylo světla dost. A tehdy jsem se znovu vydal ke schodišti a vystoupal do nejvyššího patra téhle dávno zapomenuté budovy uprostřed hustých neprostupných lesů, kterou jsem čirou náhodou objevil při jedné ze svých dlouhých procházek.

  A tam jsem ji našel. Krychli. Uprostřed jediné místnosti, která zabírala celé horní patro opuštěné vily, po mé pravé straně, když jsem vyšel do schodů, se vznášela ve vzduchu. Vypadala jako nějaká podivná verze rubikovy kostky, ovšem mnohem větší než všechny, jaké jsem kdy viděl, a bez barevných stran. Celá byla leskle černá a levitovala ve výšce nějakého metru a půl nad podlahou. A kolem ní se od země ke stropu rozprostíral široký kovový kruh složený z tuctu soustředných prstenců. Nechápal jsem, jaký má tahle věc význam a co tady dělá, ale nějakým děsivým způsobem mne lákala a přitahovala.

  Přistoupil jsem tedy ke krychli a dlouze si ji prohlížel. Obešel jsem kruh a podíval se na ni z druhé strany. Vypadala úplně stejně jako zepředu. Neudržel jsem se a poslechl to intenzivní nutkání se jí dotknout. Natáhl jsem ruku a přejel po povrchu krychle prsty pravé ruky. Ale rychle jsem ruku zase stáhl, protože v krychli cosi hlasitě cvaklo a začala se pomalu otáčet. Její jednotlivé části se začaly točit v náhodných směrech a vypadalo to, jako by tuto zrůdnou verzi rubikovy kostky skládala nějaká neviditelná ruka. A kostka se točila stále rychleji a osa jejího otáčení se točila rovněž, takže to byl naprosto chaotický, podivně znepokojivý pohyb. Potom se začaly pohybovat i prstence kolem ní.

  Nejdřív se pohnul ten nejmenší obepínající točící se krychli. Udělal jednu otočku kolem kostky, která stále nabírala na rychlosti, a pak se zvolna začal pohybovat druhý, jenž se točil kolem prvního. Mezitím co nejmenší prstenec udělal další dvě otočky, ten kolem něho se otočil jen jednou, protože byl pomalejší, a pak se začal otáčet i třetí. Takto se postupně roztočilo všech dvanáct prstenců a za chvíli se z toho stala chaoticky se hemžící struktura obíhající po různých osách kolem krychle, která se sama otáčela stále rychleji a rychleji.

  Stál jsem tam a pozoroval ten vířící chaos a zmocňoval se mne podivný znepokojivý neklid. V krychli to začalo temně hučet a sálalo z ní jakési mrazivé vedro. Nedokážu to dost dobře popsat, ale vzduch kolem točícího se komplexu prstenců kolem krychle se rychle ohříval, tak rychle, že mi z toho začala být zima. Vím, že to zní nelogicky, ale bylo to tak. Za chvíli bylo vedro takové, že jsem musel o několik metrů ustoupit a přitisknout se ke stěně, abych mu alespoň trochu unikl. A hučení stále nabíralo na síle, až mne z toho rozbolela hlava.

  Pak se ze stěn začala odlupovat omítka. Drobné bílé kousky se pomalu odtrhávaly ode zdí a vznášely se vzduchem směrem ke krychli. Ta už se točila tak rychle, že jsem nebyl schopen rozlišit její přesné obrysy a viděl jsem jen kulovitou černou šmouhu. Jakmile se kusy omítky dostaly ke krychli a dotkly se jejího povrchu, ozval se jakýsi praskavý zvuk a krychle se nepatrně zvětšila. Stěny se drolily stále víc a ke krychli vzduchem putovaly stále větší kusy hmoty, které po doteku s podivnou kostkou navyšovaly její objem. Pak se začala odlupovat i podlaha a odlétávaly z ní jednotlivé třísky.

  V té chvíli jsem pochopil, že je zle, a rychle jsem proběhl kolem vířící koule prstenců a zamířil ke schodišti. Uháněl jsem dolů ze schodů, jako by mi byla v patách ta nejhrozivější noční můra, a brzy jsem dospěl až do přízemí. Rychle jsem rozrazil vstupní dveře a vyběhl z domu. Prodíral jsem se trním keřů kolem budovy a zastavil se až na kraji mýtiny zahrady, kde začínal les. Pak jsem se ohlédl a zůstal stát, pozbyv slov.

  Střecha domu se zřítila a ve vzniklém otvoru jsem jasně viděl otáčející se kouli hmoty s temně černou krychlí uprostřed. Ta stále nabírala na objemu a ten největší prstenec už krájel stěny po stranách domu. Kusy zdiva se trhaly a řítily se do středu vířícího chaosu, čímž dál navyšovaly jeho objem. Postupně se bortily další kusy domu, až se nakonec celá konstrukce propadla do sebe a zbyla jen hromada sutin, z jejíhož vrcholu vzlétaly kusy domu vzhůru, aby byly pozřeny stále větší a větší krychlí.

  Temný dunivý hukot a sálající teplo se staly natolik nesnesitelnými, že jsem se obrátil na útěk a běžel střemhlav lesem, dokud jsem za půl druhé hodiny nedospěl k silnici na jeho okraji. Pak jsem se znovu zastavil a podíval se za sebe. Vzduch mezi stromy se tetelil žárem a z dálky jsem slyšel praskot lámajících se kmenů. Paralyzován jsem se svalil na zem a za chvíli omdlel.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probral, vedro zmizelo. I to děsivé hučení bylo pryč. Bylo ticho, klid a zima. Slunce zapadalo za obzor a já, zmožen zvědavostí, se vypravil zpátky k opuštěnému domu, z něhož nic nezbylo.

  Nebudu vám popisovat, jak dlouho jsem šel lesem a jak narůstalo mé zděšení z toho, co najdu. Ale když jsem se zastavil, byl jsem šokován. Stál jsem na místě, kde stál poslední strom a kde začínal ohromný kráter, táhnoucí se snad tři sta metrů přede mne. Jako by sem dopadla obří koule, která vykousla otvor do země i do lesa kolem a jež se potom vypařila do neznáma. A krychle nebyla nikde. Zmizela. Jediný předmět, který tu zbyl, bylo ohromné černé vejce ležící na dně kráteru.

  Neměl jsem dost odvahy na to, abych se k němu vydal a prozkoumal ho. Znovu jsem utekl a tentokrát se už nevrátil. Netuším, co se stalo s krychlí a kde se tam vzalo to vejce, ani co se z něho vylíhlo. K tomu lesu už jsem se nikdy nepřiblížil. Ale občas slýchám o lidech, kteří se tam vydali hledat houby a už se nikdy nevrátili. Tím víc jsem rozhodnut, že už se tam nikdy nevypravím.

  Ale jedno mi vrtá hlavou a nedá mi spát. Budí mne to v noci ze spaní a souží mne v bdělých myšlenkách. Kde se tam v prvé řadě ta krychle vzala? Vyrobil ji někdo? A pokud, tak proč? Ale hlavně, a to mě děsí nejvíc, kdo v tom domě vůbec žil?