[Pracovní název: Roj]

Tak dobře, vezmeme to od začátku. Mé jméno je nepodstatné, ale ano, ten člověk jsem já. Nadšenec do objevování neznámého v širých zákoutích vesmíru. Můj region je celkem velký, zaměřuji se na jistou mlhovinu, vnímanou už samozřejmě i z jiných úhlů než jenom ze Země. Tak tedy, ten člověk se jménem [Pracovní název] jsem já. Ten nadšenec do neznámého, jak stálo už v mojí předchozí větě. A ten člověk, ten objevil cosi jako meziplanetární ekosystém.

   Není to nic převratného, pouze mezi jednou planetou a jejími měsíci se vytvořilo něco jako mraveniště. Jestli jste někdy viděli Sierpińského pyramidu, tak asi takovou strukturu to má, jen jsou to koule namísto jehlanů. Obrovské kapsle prázdnoty mezi retězci organické hmoty.

   Samotná struktura materiálu Hnízda funguje v rámci své organické tělesnosti jako takové buněčné mraveniště. I sebemenší částice celku spolupracuje s ostatními v symbiotické jednotě, aby život bujel dál a dokázal přežít.

   Ale mezi těmito organickými stěnami, jež se tyčí stovky kilometrů od povrchu planety k jejím měsícům, žijí inteligentní tvorové nepodobní lidem, kteří ale mají vlastní jazyk, který není těžké se naučit. V některých místech je jejich civilizace tak vyspělá, že z jednoho ze svých měsíců vysílají lodě do vesmíru a zakládají kolonie na okolních planetách.

   Ale nejsou tak hloupí jako lidé. Zdržují se jen ve své soustavě a nevysílají téměř žádný signál. Dobře ví, že ostatní civilizace v okolním vesmíru nemusí být moc mírumilovné a mohly by je v mžiku zničit. Proto kolonizují pouze ty planety, jež mají na dohled a jež spadají do jejich právoplatného teritoria. Ne jako my, sobečtí lidé, kteří si chceme uzurpovat co nejvíc jen pro sebe a nenechat nic ostatním...

No a dnes, dnes podniknu svou první výpravu do samotného Hnízda, abych poznal srdce jejich civilizace. Dosud jsem komunikoval pouze s příslušníky jejich rodu, který nazývám [Pracovní název], jež žijí na okolních planetách, a tak mají různé dialekty lišící se od jazyka nových přibyvších z centrálního Hnízda.

   Neskutečně se na to těším. Poznat srdce cizí civilizace, doslova její epicentrum, to je šance, jíž se nelze vzepřít. Až doposud jsem o Hnízdu jen sbíral informace z jeho kolonií a slyšel o jejich skvělých vynálezech a symbiotickém společenství, ale dnes, dnes se tam letím podívat sám.

   Letím v doprovodu dvou lodí z jejich kolonie na nejbližší planetě, aby měli jistotu, že na Hnízdo nezaútočím a mohli mne případně odstřelit. Je to smutné, ale pochopitelné. Kdyby byl všechen internet Země shromážděn pouze na jednom místě, všichni lidé by se báli o něho přijít. A tohle je podobná situace.

   Mezitím co jsem začal psát tuto zprávu, se moje loď přiblížila k Hnízdu natolik, že už zachytávám jejich vysílání, jež má velmi malý dosah. Až přistanu, bude to na „letišti“ na odvrácené straně jednoho z jejich měsíců, mezi nímž a planetou [Pracovní název] se skví to největší a nejvyspělejší velkoměsto jejich druhu, kam se chci podívat a ideálně ho alespoň zhruba zmapovat. To ale bude těžké, protože město není klasicky placaté jako u lidí, ale má i vertikální patra, v jejichž centru je něco jako centrální mozek Hnízda, jestli mi rozumíte.

   Už jsem tak blízko, že vidím jednotlivé kupole staveb. Už jsem tak blízko, že vidím naváděcí fluorescenční světla na povrchu měsíce. Teď to přijde. Okamžik, kdy stanu na půdě, jež je jedním velkým organismem pokrývajícím celou planetu i její okolní měsíce a prostor mezi nimi a jež by se dala přirovnat k tomu, co my známe jako neuronovou síť, i když tady je to zároveň i živná půda pro vegetaci i stavební materiál pro obyvatele.

   Už je to tady. Stojím se sešitem a perem v ruce na povrchu Hnízda. Je to šílené. Spočívám se svým skafandrem na vrcholu pyramidy s měsícem na konci a před sebou mám výhled na celou planetu. Je to úchvatné. Tohle celé je jeden obrovský organismus s kolektivní myslí, na niž se můžu, z toho co vím, napojit pouhým přiložením dlaně.

   Takže to teď udělám. Dotknu se neurální žíly na povrchu budovy na povrchu měsíce na špičce organické pyramidy na povrchu planety, která má jedinou globální mysl. Napojím se na ni a mými nervy bude proudit vědění celé planety. To je přeci úžasné!

   Tak tedy tři, dva, jedna —

Dál už zápis nepokračuje. Za posledním slovem zřejmě mělo být ještě něco napsáno, ale po krátké vlnovce značící začátek zamýšleného písmene přechází tah v pouhou dlouhou čáru, která se odtud táhne přes celý papír doprava, až mizí na konci archu. Z toho, co je psáno v textu, se domníváme, že autor textu učinil to, co měl v plánu, a spojil své vědomí s globální myslí planety, kterou sám objevil a o níž jsme nevěděli, dokud nebyla nalezena ztracená loď řítící se prostorem bez pilota i bez zapnutých motorů. Co mohlo loď odmrštit takovou silou, že se dostala tak daleko od objektu, který autor označuje jako Hnízdo, a za tak krátký čas, to si netroufáme hádat. Kam se hlavně poděl pisatel textu, když samotný sešit s ním byl uložen na podlaze zavřené lodi, to nás rovněž zanechává v rozpacích. Můžeme jen podotknout, že loď jsme nalezli poněkud poničenou a porostlou jakousi divnou houbou, která přežila cestu vesmírným vakuem. Jaký si z toho vyvodíte závěr, to už necháváme na vás.

Vaše Noviny Nekonečna.